I.ÚS 3768/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3768/14 ze dne 6. 2. 2015 N 28/76 SbNU 375 Náhrada nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 6. února 2015 sp. zn. I. ÚS 3768/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Lucie Daňkové, právně zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, se sídlem Růžová 1416/17, Praha 1, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 63 C 187/2009-73 o stěžovatelčině povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha, jako vedlejší účastnice řízení. I. Výrokem III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 63 C 187/2009-73 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2014 č. j. 63 C 187/2009-73 se proto ruší. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti a průběh dosavadního řízení 1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Vedlejší účastnice se domáhala proti stěžovatelce zaplacení částky 675 Kč s příslušenstvím jakožto dlužné částky na televizních poplatcích za měsíce červenec až listopad 2008 a náhrady nákladů řízení. Vedlejší účastnice byla při podání žaloby a po celou dobu řízení zastoupena advokátem. Žaloba byla stěžovatelce doručena dne 29. 9. 2009 a dlužná částka byla stěžovatelkou den po obdržení žaloby, tedy 30. 9. 2009, v plné výši uhrazena. Zároveň byla vedlejší účastnici stěžovatelkou zaslána dne 23. 10. 2009 žádost o smírné řešení sporu, kdy stěžovatelka navrhovala úhradu 50 % vedlejší účastnicí požadované náhrady nákladů řízení. Na tento návrh však vedlejší účastnice nepřistoupila. 3. Poté, co stěžovatelka obdržela žalobu, přihlásila se po delší době do svého koncesionářského účtu televizních poplatků a zjistila, že na poplatcích dluží vedlejší účastnici celkovou částku 2 025 Kč. Celou dlužnou částku proto dne 30. 9. 2009 ihned uhradila. Vedlejší účastnicí však byla na úhradu televizních poplatků použita pouze právě žalovaná částka (675 Kč), přičemž částka 1 375 Kč na koncesionářském účtu evidována nebyla. Stěžovatelka tedy opětovně provedla dne 5. 1. 2010 úhradu zbývající části dluhu evidovaného na koncesionářském účtu, který k datu odeslání platby činil již 1 755 Kč. Ani poté se však platba na koncesionářském účtu neprojevila. Stěžovatelka se proto obrátila přímo na vedlejší účastnici, která stěžovatelce sdělila, že částka 2 025 Kč byla odeslána na "úhradu žaloby", tedy na úhradu žalované částky a vedlejší účastnicí vypočtenou náhradu nákladů řízení. V řízení se pak projevilo jako nesporné, že stejným způsobem byly využity i ostatní platby stěžovatelky. 4. Vzhledem k tomu, že dle názoru stěžovatelky se vedlejší účastnice výše uvedeným postupem bezdůvodně obohatila celkem o částku 4 725 Kč, uplatnila tento svůj nárok vzájemnou žalobou na vydání bezdůvodného obohacení ze dne 6. 4. 2010. Soud vydal dne 26. 8. 2010 usnesení, kterým řízení na návrh vedlejší účastnice zastavil, proti čemuž podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně. Na základě odvolání stěžovatelky bylo usnesení soudu o zastavení řízení zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení usnesení byla skutečnost, že soud o vzájemném návrhu stěžovatelky vůbec nerozhodl. 5. Rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 soud rozhodl tak, že řízení o povinnosti zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnice) částku 675 Kč s příslušenstvím se zastavuje (výrok I), žalobkyně je povinna stěžovatelce zaplatit částku 4 725 Kč s příslušenstvím (výrok II), stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 2 904 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), žalobkyně je povinna nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 600 Kč (výrok IV) a žalobkyni bude vrácen soudní poplatek ve výši 600 Kč (výrok V). 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud přiznal vedlejší účastnici nárok na náhradu nákladů řízení, ačkoliv tím postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a tento svůj postup navíc žádným způsobem neodůvodnil. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak na nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), který se obdobnou problematikou zabýval. Stěžovatelka upozorňovala na uvedený nález již v průběhu řízení před soudem. Soud však podle ní zcela neočekávaně nerespektoval právní názor Ústavního soudu a náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici bez dostatečného odůvodnění přiznal, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. II. Vyjádření účastníků řízení 7. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka i vedlejší účastnice řízení. Žádný z nich se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. III. Právní posouzení Ústavním soudem 8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 10. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné [např. nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006]. 12. Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další), v daném případě shledal důvod pro kasaci napadeného výroku rozsudku Městského soudu v Brně. 13. Tímto výrokem zavázal soud stěžovatelku zaplatit na nákladech řízení žalobkyni částku 2 904 Kč, sestávající ze tří úkonů právní pomoci advokáta po 500 Kč podle ustanovení § 7 bodu 2, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z úhrady tří paušálních částek po 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. Celkem tedy částku 2 400 Kč zvýšenou o 21% DPH. Při stanovení náhrady nákladů vycházel soud z ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. 14. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 (viz výše) Ústavní soud vyslovil, že