I.ÚS 3851/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3851/15 ze dne 5. 4. 2016 N 60/81 SbNU 57 Nepřesná interpretace obsahu dovolání Nejvyšším soudem vedoucí k jeho odmítnutí pro uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 5. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15 ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Hrdiny, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem Prostějov, Aloise Krále 2640/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 21 Cdo 1929/2015-554, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. Libora Waise, zastoupeného Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou, se sídlem Vestec, K Jahodárně 249, 2. Mgr. Věry Hanzlíkové, 3. Nadačního fondu Kapka naděje, IČO 26200490, se sídlem Praha 1, Revoluční 1200/16, 4. Římskokatolické farnosti u kostela sv. Martina Praha - Řepy, IČO 65400127, se sídlem Praha 6 - Řepy, K Šancím 629/2, 5. Vladimíra Janduse, 6. Tomáše Hrdiny, 7. Milana Hrdiny a 8. Elišky Veselé jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 21 Cdo 1929/2015-554, a to částí jeho výroku I, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a výrokem II, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 21 Cdo 1929/2015-554 se v části výroku I, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a ve výroku II ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. prosince 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 23. června 2014 č. j. 17 C 252/2009-437 ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2014 č. j. 17 C 252/2009-465 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel společně s dalšími žalobci Milanem Hrdinou a Eliškou Veselou domáhal určení, že žalovaný Libor Wais není dědicem a účastníkem dědického řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 27 D 14/2009 po Libuši Kubrové. Žalobci zpochybňovali platnost poslední závěti pozůstalé ze dne 24. května 2007, kterou byl jejím jediným dědicem ustanoven Libor Wais, a to z důvodu, že pozůstalá měla při jejím pořízení jednat v duševní poruše buď přechodné, nebo trvalé povahy. Podle její předchozí závěti ze dne 10. února 2006 by se vlastníky blíže specifikovaných nemovitostí stalo více osob, které v řízení o předmětné žalobě vystupovaly jak na straně žalobců, tak na straně žalovaných. 3. K odvolání stěžovatele, jakož i žalobce Milana Hrdiny byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 70 Co 384/2014-515. Z jeho odůvodnění vyplývá, že závěť ze dne 24. května 2007, kterou byl ustanoven jediný dědic (§ 477 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), byla pořízena formou notářského zápisu v souladu s § 476 odst. 1 ve spojení s § 476d odst. 1 občanského zákoníku a obsahuje náležitosti uvedené v § 476 odst. 2 občanského zákoníku; samotný notářský zápis pak obsahuje veškeré náležitosti uvedené v § 63 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 30. června 2010. Rozpor s posledně uvedeným ustanovením nemohla založit ani skutečnost, že notář v zápisu neuvedl jména, příjmení, bydliště a data narození svědků, důvěrníků a zástupce účastníka, neboť žádné takovéto osoby, resp. osoby v takovémto postavení, sepisu notářského zápisu přítomny nebyly. Přítomnost dalších osob, s kterou podle svědecké výpovědi notáře vyjádřila zůstavitelka souhlas, nemusela být v notářském zápisu zaznamenána. 4. Dále se odvolací soud ztotožnil s hodnocením, že zůstavitelka, která při pořízení závěti nebyla zastoupena a jednala svým vlastním jménem, učinila tento svůj právní úkon svobodně (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Rovněž přisvědčil závěru, že v době sepsání závěti netrpěla duševní poruchou, která by ji k takovému právnímu úkonu činila neschopnou (§ 38 odst. 2 občanského zákoníku), což bylo prokázáno zejména provedenými znaleckými posudky. Ve vztahu ke zbylým námitkám (jejichž podstatou byly mj. rozpory v odůvodnění, neúplná rekapitulace výpovědi, nedostatky při vydávání usnesení o znalečném a při vyhotovování předvolání k nařízeným jednáním) odvolací soud uvedl, že tyto neměly žádný vliv na věcnou správnost a přezkoumatelnost napadeného rozsudku. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba uvedení žalobci dovolání, v němž uplatnili podle jejich názoru otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, konkrétně "zdali je k platnosti notářského zápisu vyžadováno zjištění totožnosti osob přítomných jeho pořízení a jejich zaznamenání jakožto svědků tohoto úkonu". Podle stěžovatele je nutno tyto osoby, jsou-li pořízení notářského zápisu přítomny nikoliv náhodně, nýbrž na výslovné přání zůstavitele (jak tomu bylo i v dané věci), považovat za svědky tohoto úkonu. Notář byl tedy povinen jejich přítomnost zaznamenat do protokolu o pořízení notářského zápisu s uvedením jmen a identifikačních údajů přítomných osob, byť tyto samy nejsou na sepsání tohoto zápisu dále zainteresovány. Důvodem nezbytnosti takovéhoto postupu mělo být zamezení pochybnostem o svobodné vůli zůstavitelky. Odlišný postup měl mít za následek neplatnost její závěti. Další námitky obsažené v dovolání se týkaly opomenutých důkazů, nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeho překvapivosti a nesprávného posouzení důkazního břemene. Ve všech těchto případech stěžovatel poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit při svém rozhodování. 6. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozhodl o dovolání předsedou příslušného senátu tak, že jej odmítl usnesením ze dne 21. září 2015 č. j. 21 Cdo 1929/2015-554 (výrok I). Zároveň uložil dovolatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi Liboru Waisovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 900,50 Kč (výrok II). Dovolání bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť v něm měl být uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolací soud shrnul obsah dovolání tak, že jím bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pro nadbytečnost neprovedl všechny jimi navrhované důkazy, a tedy dostatečně nezjistil skutkový stav věci, a když rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Vedle toho napadali dovolatelé i hodnocení důkazů a vyjádřili nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu o absenci duševní poruchy u zůstavitelky ke dni pořízení předmětné závěti a o svobodné vůli zůstavitelky při jejím pořízení. Podle dovolacího soudu dovolatelé činili z výsledků dokazování odlišná (jiná) skutková zjištění a na jejich základě dovozovali vlastní (odlišný) právní názor na věc. Z tohoto důvodu nebylo možné pokračovat v dovolacím řízení. Na tomto závěru přitom nic nemění ani v dovolání uplatněná námitka porušení práva na spravedlivý proces, protože toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí dovolacího soudu zcela excesivně vybočuje z ústavního rámce ochrany jeho základních práv a svobod. V dovolání měl totiž uplatnit jako dovolací důvod právě nesprávné právní posouzení věci, které je způsobeno zatížením dosavadního řízení vadami v podobě tzv. "opomenutých důkazů", rezignací obecných soudů na jejich povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí, nepřípustným přenášením důkazního břemene mezi účastníky řízení a konečně nesprávným posouzením otázky zásadního právního významu, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. 8. Napadenému usnesení stěžovatel vytýká jeho nepřezkoumatelnost. Stručnost a míra obecnosti jeho odůvodnění je podle jeho názoru natolik neúnosná, jako kdyby napadené usnesení nebylo odůvodněno vůbec. Dovolací soud se - navzdory jasně a podrobně vymezenému dovolacímu důvodu - nezabýval ani otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Z těchto důvodů lze v jeho usnesení spatřovat libovůli, jež opodstatňuje závěr o porušení zákl