I.ÚS 3859/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3859/15 ze dne 24. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky XY, zastoupené JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Opletalova 37, Praha 1, proti příkazům k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 23. října 2015 č. j. 70 Nt 1410/2015, č. j. 70 Nt 1411/2015 a č. j. 70 Nt 1412/2015, vydaným Městským soudem v Brně a proti postupu policejních orgánů Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 1. oddělení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 2. oddělení, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření podle § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud vysloví, že uvedenými příkazy a provedením prohlídek jiných prostor a pozemků (dále jen "prohlídky") bylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv dle čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadené příkazy zruší a Policii České republiky zakáže pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky podle čl. 12 odst. 1 Listiny a přikáže jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci zabavené při prohlídkách dne 3. 11. 2015, specifikované v protokolech o provedení prohlídek. Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 2. 2016 stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření, kterým Krajskému soudu v Brně zakáže, aby soudci Městského soudu v Brně na základě jeho návrhu ze dne 13. 11. 2015, o němž je vedeno řízení pod sp. zn. 9 Nt 203/2015, vydal v jeho návrhu označené listiny a nosiče informací, jež byly zajištěny při prohlídkách dne 3. 11. 2015 a jsou specifikovány v protokolu o provedení prohlídek. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že soudce Městského soudu v Brně napadenými příkazy k prohlídkám podle § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), nařídil prohlídku prostor advokátní kanceláře XY v budově č. p. X1 v B., prostor advokátní kanceláře XY ve 4. patře budovy č. p. X2 v P. a osobního motorového vozidla Volkswagen Touareg, RZ X, registrovaného na advokátní kancelář XY s tím, že prohlídku provedou příslušníci Policie České republiky v období od 2. 11. 2015 do 6. 11. 2015 za přítomnosti nezúčastněné osoby a za součinnosti České advokátní komory a příslušníků policie Spolkové republiky Německo, případně i státních zástupců Státního zastupitelství Görlitz, s jejichž účastí státní zástupce vyslovil souhlas ve smyslu § 51 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."). 3. Příkazy k prohlídkám byly vydány k návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně na základě žádosti o právní pomoc ze Spolkové republiky Německo, Státního zastupitelství Görlitz, kde je pod sp. zn. 320 Js 14004/14 vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů podvodu v jednočinném souběhu s obchodováním bez povolení, jakož i nedovoleného pořádání hazardních her podle § 1 odst. 1 čísla 1, § 32 odst. 1 věty 1, § 54 odst. 1 čísla 2 německého úvěrového zákona i podle § 263 odst. 1, 3 čísla 1 a 2, § 284 odst. 1, 3 čísla 1, § 52 a § 53 německého trestního zákoníku, dílem ve formě nápomoci. Na základě této žádosti jsou v České republice konány úkony trestního řízení. V odůvodnění příkazů je popsána trestná činnost, které se měly dopustit osoby uvedené v příkazu, i jejich podíl na spáchaných skutcích a způsob zapojení. V příkazech je uvedeno, že jednání advokáta V., které je přinejmenším trestné jako nápomoc k uvedené trestné činnosti, je trestné i podle zákonů České republiky, a jsou tak splněny podmínky § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb. Příkazy jsou odůvodněny podezřením, že v předmětných nebytových prostorech se nacházejí věci důležité pro trestní řízení, a to v návrhu podrobně specifikované písemnosti související zejména s účetnictvím určitých firem, které nelze s ohledem na charakter trestné činnosti zajistit jinak, přičemž za daného skutkového stavu, kdy jsou úkony rozsáhlého trestního řízení konány na základě žádosti o právní pomoc na území více států, jiný stejně účelný způsob, jak materiály získat a objasnit tak náležitě trestnou činnost, není proveditelný. Z povahy věci a na základě posouzení kontextuálního jde přitom očividně o úkon neopakovatelný a cestou dobrovolnosti by úkony trestního řízení mohly být zmařeny. Z protokolů o provedení prohlídek se pak podává, že tyto byly provedeny v souladu s instrukcemi uvedenými v příkazech a za účasti zástupce České advokátní komory, který byl seznámen s podstatou trestního řízení i s cílem prohlídky, a byly při ní zabaveny věci popsané v protokolech, které převzal v okamžiku ukončení prohlídky do své dispozice zástupce České advokátní komory. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že české orgány činné v trestním řízení bez hlubšího šetření nekriticky převzaly poznatky německých orgánů, přičemž se nesprávně ztotožnily s právní kvalifikací jednání M. V., kterou označuje za absurdní, vycházející buď z účelové snahy o kriminalizaci advokacie, nebo z nepochopení elementární podstaty služeb korporátního servisu poskytovaného advokátem. Uvádí argumenty, které dle jejího přesvědčení nasvědčují tomu, že postupoval legálně, přičemž jeho poskytnutý servis nemá nic společného s faktickou činností jednotlivých společností či jiných osob. Obecně se vyjadřuje k institutu prohlídek konaných u advokátů, kteří jsou vázáni státem uznaným závazkem mlčenlivosti, a připomíná, že tyto prohlídky jsou často zneužívány k zastrašování advokátů a k znepříjemňování jejich života a výkonu advokacie. 5. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že předmětný zásah nemůže obstát v testu ústavnosti, a to z hlediska subsidiarity, proporcionality i efektivity. Dle jejího názoru soud nijak nevysvětlil, proč za situace, kdy tvrzená trestná činnost je zřetelně zmapována a existuje o ní rozsáhlý spisový materiál, nebylo možné použít jiné méně vážné prostředky a proč není možno použít k usvědčení pachatelů již dosud shromážděné důkazy. Soud se nijak nevypořádal ani s otázkou přiměřenosti. Nezvážil, jaké konkrétní okolnosti zásah odůvodňují a dostatečně nespecifikoval, co konkrétního orgány činné v trestním řízení hledají, přičemž měl vzít v úvahu možný zásah do práva na právní pomoc třetích nezúčastněných osob a učinit opatření k minimalizaci tohoto zásahu. Zamýšlený zásah není ani způsobilý přinést efekt, který se od něj očekává. Prohlídky v advokátních prostorách totiž obecně ve valném rozsahu jsou odsouzeny k neúspěchu s ohledem na advokátní mlčenlivost. V těchto případech nepostačuje rozumná pravděpodobnost, že se v prostorách, kde má být provedena prohlídka, nacházejí významné dokumenty, ale je třeba, aby existovala rozumná pravděpodobnost, že se bude orgán činný v trestním řízení oprávněn s takovými dokumenty seznámit. Soudce tedy měl odůvodnit, proč má za to, že hledané dokumenty nebudou kryty advokátní mlčenlivostí. Soudce se ani nijak nevypořádal s otázkou provedení úkonu jako nutného a neopakovatelného, což je dle judikatury Ústavního soudu podmínkou ústavnosti provedené prohlídky. Stěžovatelka má za to, že v rovině hodnocení jednotlivých podmínek pro ústavně souladný zásah do soukromí jednotlivce soud v napadeném příkazu neposkytl dostatečné odůvodnění, které by se žádoucím způsobem vypořádalo se všemi aspekty případu. Rozhodnutí tak považuje s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu za nepřezkoumatelné. 6. Ústavní soud přezkoumal napadené příkazy i postup policejních orgánů a po zvážení stížnostních námitek a obsahu připojených listin dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní