I.ÚS 3916/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3916/14 ze dne 12. 4. 2016 N 62/81 SbNU 81 Náhrada nákladů řízení soudního exekutora jako účastníka řízení při jeho zastoupení advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Juraje Beláčka a 2. RNDr. Márie Beláčkové, zastoupených Mgr. Davidem Rašovským, advokátem, se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 337/2014-51 ze dne 23. 9. 2014, kterým byla stěžovatelům stanovena povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi ve sporu o náhradu škody, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a soudního exekutora Mgr. Kamila Brančíka, se sídlem Sadová 15, Hodonín, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 337/2014-51 ze dne 23. 9. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatelů zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 337/2014-51 ze dne 23. 9. 2014 se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí a navrhli jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom poukázali na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelé byli povinnými v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 1 Nc 949/2005 u Okresního soudu v Hodoníně, ve kterém byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor Mgr. Kamil Brančík. Stěžovatelé podali žalobu proti státu na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), ve které se domáhali náhrady škody údajně způsobené soudním exekutorem Mgr. Kamilem Brančíkem tím, že v uvedeném exekučním řízení proti stěžovatelům konal úkony i po zániku pověření. Do tohoto řízení na straně žalované České republiky vstoupil jako vedlejší účastník Mgr. Kamil Brančík, který se nechal zastupovat advokátem. V rámci řízení soudní exekutor skrze svého advokáta zaslal soudu vyjádření k žalobě, ve kterých popisoval průběh předmětného exekučního řízení a argumentoval, proč v něm nejednal protizákonně. 3. Na jednání dne 12. 12. 2013 před Obvodním soudem pro Prahu 2 stěžovatelé vzali svou žalobu zpět, neboť soud nepřipustil jimi navrhovanou změnu žaloby. Rozsudkem č. j. 23 C 204/2012-43 ze dne 29. 7. 2014 obvodní soud rozhodl, že se řízení zastavuje, neboť žalobci vzali žalobu zpět. Náhradu nákladů řízení žádnému účastníkovi nepřiznal. Ve vztahu k soudnímu exekutorovi jako vedlejšímu účastníku soud uvedl, že mu nevznikly žádné potřebné náklady k účelnému bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Za účelné náklady nepovažoval zastoupení advokátem, neboť v daném sporu soudní exekutor nevystupoval jako soukromá osoba, ale jako orgán státní správy vykonávající jemu svěřenou úřední moc. Podle soudu musí disponovat k takovému sporu dostatečnou právní erudicí, znalostmi, zkušenostmi, případně personálem, které mu umožňují v dané věci plnohodnotně hájit svá práva sám. Předmětem řízení byla problematika, která souvisela zcela bezprostředně s oblastí spravovanou exekutorem jako orgánem státní správy. Obvodní soud také poukázal na skutečnost, že soudní exekutor se k předmětu řízení v jiných souvislostech již sám obsáhle a erudovaně vyjadřoval. 4. Proti rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení podal odvolání soudní exekutor a dožadoval se úhrady nákladů řízení. Toto odvolání bylo stěžovatelům doručeno dne 27. 8. 2014. 5. Napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2014 městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni na náhradě nákladů řízení zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Kamilu Brančíkovi částku 42 398,40 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 247,90 Kč. Podle městského soudu předmětem řízení nebyla věc, která by byla předmětem činnosti soudního exekutora, ale žaloba na náhradu škody proti státu z důvodu údajného nesprávného úředního postupu soudního exekutora. Soudní exekutor podle městského soudu nemá právní oddělení, které by jej mohlo na dostatečné odborné úrovni zastupovat v řízení o náhradu škody. Podle městského soudu prvoinstanční rozhodnutí fakticky porušilo právo soudního exekutora na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. II. Argumentace stran 6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutí městského soudu bylo pro ně překvapivé a nebyl jim dán prostor k vyjádření se k odvolání soudního exekutora. Dále stěžovatelé namítají, že zastoupení advokátem nebylo v řízení o náhradě škody pro soudního exekutora potřebné, a nejde tedy o účelně vynaložené náklady. 7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl ústavní stížnost odmítnout. Dle něj měli stěžovatelé dostatečný časový prostor vyjádřit se k zaslanému odvolání soudního exekutora. Ministerstvo spravedlnosti jako žalovaný a soudní exekutor Mgr. Kamil Brančík jako vedlejší účastník řízení byli Ústavním soudem vyzvání k vyjádření, této možnosti však nevyužili. III. Hodnocení Ústavního soudu 8. Ústavní soud se bude nejdříve zabývat námitkou stěžovatelů, že rozhodnutí městského soudu bylo pro ně překvapivé. Zde Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které součástí práva na spravedlivý proces je rovněž vytvoření prostoru pro to, aby účastníci mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek se přitom vztahuje též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení coby integrální součást soudního řízení. Odvolací soud má povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k možnému jinému posouzení věci, která je předmětem řízení, a mohli uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 (N 168/74 SbNU 451), body 11?12, a odkazy tam uvedené]. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu musí být pro účastníky řízení předvídatelné [nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181), bod 15]. 9. V nyní posuzované věci však nic nenasvědčuje tomu, že by k tomuto porušení práva na spravedlivý proces došlo. Rozhodnutí městského soudu nemohlo být pro stěžovatele nepředvídatelné, neboť městský soud pouze vyhověl odvolání soudního exekutora, které bylo stěžovatelům řádně doručeno. Odvolání jim bylo doručeno téměř měsíc před rozhodnutím odvolacího soudu, což Ústavní soud považuje za dobu dostatečnou na to, aby na něj mohli stěžovatelé reagovat. Nedošlo tedy ani k porušení jejich práva na kontradiktornost řízení a na předvídatelnost soudního rozhodování 10. Ústavní soud se tedy dále bude zabývat námitkou stěžovatelů, že soudnímu exekutorovi neměly být proplaceny náklady zastoupení advokátem. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi zabýval již mnohokrát otázkou účelnosti vynaložených nákladů, respektive náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, které lze nahradit dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto ohledu především opakovaně připomíná pravidlo, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349) či nedávný nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429)]. Obdobné závěry pak Ústavní soud vztáhl i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty), hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako jsou statutární města a jejich městské části [nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115)], Česká televize [nález sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193) či nález sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. 2. 2015 (N 36/76 SbNU 503)], Všeobecná zdravotní pojišťovna [nález sp. zn. IV. ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014 (N 229/75 SbNU 557)], fakultní nemocnice [nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)]. 11. Ústavní soud má v prvé řadě za to, že tuto judikaturu je nutno plně vztáhnout i na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Soudní exekutor je sice soukromá fyz