I.ÚS 3933/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3933/14 ze dne 11. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. N. S., právně zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Olivova 116, Říčany, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2013 č. j. 0 P 488/2007-724 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014 č. j. 64 Co 75/2014-759, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení blíže neurčených práv zaručených Úmluvou o právech dítěte. 2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud I. stupně rozhodl výrokem I. tak, že styk otce s nezletilými dětmi (roč. 2000 a 2001) se neupravuje. Výroku II. pak byla otci uložena povinnost uhradit na nákladech znalečného částku ve výši 102 300 Kč, a to ve lhůtě do 3 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4. Výrokem III. pak soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Soud I. stupně rozhodoval k návrhu otce o úpravě styku otce s nezletilými, kteří byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. P 488/2007-508 ze dne 20. 12. 2010 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 159/2011-556 ze dne 30. 8. 2011, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2011, svěřeni pro dobu do rozvodu i po rozvodu manželství rodičů do péče matky a otci uložena povinnost platit na ně výživné. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že oproti předchozí době došlo ke zlepšení duševního stavu otce, vzal však v úvahu tu skutečnost, že otec se s nezletilými téměř dva roky neviděl, neinformoval se na děti ve škole, ani u lékaře, ani nevyužil nabídku městské části Praha 15 na zajištění informací o dětech, nepřál jim k svátku, k narozeninám, ani k Vánocům, ani se nepokusil o písemný kontakt s nimi, a to ani po nabídce zprostředkování korespondence ze strany kolizního opatrovníka. Otec nezletilých nereagoval na výzvy soudu I. stupně ke sdělení svého procesního stanoviska, neinformoval soud o tom, že pobývá ve Španělsku, dlouhodobě neplní svoji vyživovací povinnost, je proti němu vedeno trestní řízení a probíhá celostátní pátrání a zdržuje se ve Španělsku. Soud I. stupně shledal, že v současné době není namístě, aby došlo k úpravě styku s nezletilými, neboť nejprve je třeba, aby otec nezletilých upravil své osobní poměry a začal též plnit svou vyživovací povinnost k dětem. Soud I. stupně tak neshledal splněny podmínky § 27 odst. 2 zákona o rodině pro úpravu styku otce s nezletilými s tím, že rodičovská práva otce zůstávají zachována a je na něm, zda a jak bude o děti projevovat zájem, případně získávat informace od školy, zdravotnických zařízení či využije nabídky městské části Praha 15. 3. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to s odůvodněním, že dospěl k témuž závěru, jako soud I. stupně, že za současné situace není v zájmu nezletilých dětí upravit jejich styk s otcem. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil se závěry soudu I. stupně, uvedl, že otec již v minulosti žádal o úpravu styku s nezletilými, v důsledku jeho nepříznivého duševního stavu však nemohl být styk s nezletilými upraven. Ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně vyplývá, že v současnosti je duševní stav otce zlepšený, což vyplynulo ze znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a závislostí a odvětví psychologie, otec je sice stále duševně labilní, ale jeho styk s dětmi již není rizikový. Odvolací soud shledal rovněž důvodným návrh kolizního opatrovníka nezletilých, který navrhl, aby bylo zjištěno stanovisko nezletilých, a to vzhledem k jejich věku 14 let a 13 let. Odvolací soud z následně provedeného pohovoru před orgánem sociálně právní ochrany dětí zjistil, že oba nezletilí nemají zájem o styk s otcem, ani o pobyt v jeho španělské rodině, a to z důvodu jejich negativních vzpomínek z doby, kdy v rodině otce žili delší dobu bez matky. V té době byli bez jakéhokoli kontaktu s matkou a velmi se jim stýskalo. Dále odvolací soud zjistil, že otce neviděli skoro čtyři roky a nemají hezké vzpomínky ani na styk s ním. 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že dluží velmi vysokou částku na výživném, nicméně tuto svou vyživovací povinnost nebyl schopen plnit z důvodu problémů se svým zaměstnáním a zajištěním práce v České republice. Nakonec byl donucen opustit Českou republiku a v současné době se zdržuje ve Španělsku. Stěžovatel jako otec měl velmi omezené možnosti, když v rámci pobytu v České republice byl prakticky bez příjmů. Vše, zejména svůj pobyt zde, podřizoval dětem. Žádný ze soudů nevzal v úvahu to, že před mnoha lety docházelo co do četnosti v podstatě k běžnému styku, nejprve bez asistence třetí osoby, poté k tzv. asistovanému styku, nevzal v úvahu, že skončil z důvodů především na straně matky a nevzal v úvahu ani to, že samotným problémem je dlouhodobost soudního řízení. 5. Vzhledem k povaze věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků i vedlejší účastnice řízení, jakož i opatrovníka, jímž byl v řízení před obecnými soudy Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Oba soudy pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, aniž by uvedly další skutečnosti. Matka nezletilých se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. 6. Opatrovník popsal podrobně vývoj případu od samého počátku, přičemž důležitou informací je zejména to, že dne 18. 8. 2007 měl stěžovatel podle dohody rodičů navrátit své nezletilé syny zpět do České republiky, neučinil však tak. Matka proto podala dne 29. 8. 2007 žádost o navrácení ve smyslu haagské Úmluvy o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí. Řízení o úpravu poměrů bylo zahájeno na návrh matky nezletilých téhož dne, tedy 29. 8. 2007. Na základě předběžného opatření ze dne 18. 9. 2007 měl otec předat nezletilé do péče matky. K navrácení došlo dne 14. 11. 2007. Protiprávní zadržení nezletilých v roce 2007, byť jen na krátkou dobu, mohlo mít značný dopad na psychiku nezletilých dětí. Obavy z opakující se situace nebylo možno opomenout a nebrat v potaz, zejména pokud se psychický stav staršího nezletilého zhoršil a somatizoval různé zdravotní obtíže. Ze zkušenosti opatrovníka může být následná adaptace nezletilých komplikovaná. Ačkoli stěžovatel několikrát před obecnými soudy deklaroval, že nemíní opětovně nezletilé přemístit bez souhlasu matky do Španělska a byl připraven absolvovat styky za přítomnosti třetí osoby, nelze nezletilým tuto obavu vyčítat a marginalizovat ji. Stěžovatel měl vynakládat snahu nikoli pouze v soudním řízení o styk s nezletilými, ale aktivně se i na nezletilé informovat, usilovat o navázání kontaktu byť zpočátku třeba jen písemně. Podle informací dostupných opatrovníkovi od zmocněného orgánu tak otec neměl vůbec činit (zprávy ze 4. 11. 2010 a 17. 9. 2013). Opatrovník poukazuje na skutečnost, že právo stýkat se s rodičem a udržovat osobní kontakty, garantované čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, nelze přetvořit do roviny povinnosti stýkat se s druhým rodičem zejména v případě, že nezletilé dítě je již ve věku, kdy je schopno rozumově chápat důsledky svého rozhodnutí a svůj názor adekvátně svému věku vyjádřit. Jinou situaci by podle jeho názoru představoval stav, kdy by otec byl na své rodičovské odpovědnosti (tedy i právech rodiče s dítětem mít kontakt, výchovně na něj působit, posilovat úctu dítěte k vlastní kultuře, jazyku, k rozvoji osobnosti dítěte apod.) omezen či těchto zpráv dokonce zbaven. Z tohoto pohledu pouhé neupravení styku rodiče s dětmi, které ve věku třinácti a čtrnácti let odmítají kontakt s rodičem, nepředstavuje excesivní zásah do základních práv stěžovatele, který by odůvodňoval zrušení rozsudků obecných soudů a pokračování v řízení. 7. Shora uvedená vyjádření poslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel svého práva využil a v replice uvedl, že skutečnosti uváděné zejména ve vyjádření opatrovníka se nezakládají na pravdě. Popisuje vztahy s matkou nezletilých, jíž přičítá vinu za vzniklou situaci, jakož i své ekonomické poměry a aktivity v České republice, kdy po dobu minimálně 6 let, místo toho, aby se věnoval své kariéře, musel pracovat za podstatně nižší odměnu, tedy vykonávat podstatně hůře placenou práci, a to většinou jako brigádník. Nemohl se věnovat své odborné práci naplno a nemo