I.ÚS 3957/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3957/14 ze dne 29. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t.č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2014, č. j. 2 To 87/2013-1362, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014, č. j. 7 Tdo 1290/2014-40, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2. Z připojených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, č. j. 40 T 14/2012-1146, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. 3. K odvolání státního zástupce byl rozsudek soudu prvého stupně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 2 To 87/2013, zrušen a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, a zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 505/2014, byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušen a věc vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí. 4. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014, č. j. 2 To 87/2013-1362, byl opětovně rozsudek soudu prvého stupně zrušen a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, a zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, č. j. 7 Tdo 1290/2014-40, podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. 6. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že právní závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že obecné soudy uvedly, že nebylo prokázáno, že by materiál - sušené rostliny konopí setého - který byl u stěžovatele nalezen, byl určen pro drogový trh, na druhé straně však při vyčíslení prospěchu stěžovatele soudy vycházely z výroční zprávy Národní protidrogové centrály o ceně předmětného materiálu na černém trhu s drogami. Soudy se nezabývaly otázkou, k jakému konečnému produktu jednání stěžovatele směřovalo, v jakém množství měl být produkt vyroben a jakou částku tím mohl stěžovatel získat. Sušinu je přitom možné využít i k výrobě mastí. Pokud by stěžovatel prodával produkty jiné než ve formě drog, zcela jistě by získal nižší prospěch. 7. K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci. Navrhl, aby byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Obhajoba neuplatnila v odvolání námitku týkající se výše sledovaného prospěchu v případě, že sušina byla určena pro výrobu nelegálních léčebných látek a nikoli určena pro běžné toxikomanické užití. Argumentace z tohoto pohledu nemohla být v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozebírána. Tuto námitku však je namístě hodnotit jako zcela lichou, neboť závěr výroční zprávy Národní protidrogové centrály za rok 2012 o velkoobchodní ceně 1 kg sušiny je závěrem obecným o ceně na černém trhu a konkrétní použití sušiny tedy pro úvahy o sledovaném prospěchu nemá žádný význam. 8. Předseda senátu Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti uvedl, že pro kvalifikaci skutku podle § 283 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku byl v posuzované věci dostatečný podklad. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vyložil, jak dospěl k závěru, že prospěch, ke kterému směřoval posuzovaný čin, dosahoval částky kolem 1 123 000,- Kč. Pokud stěžovatel pěstoval konopí ilegálně, mohl konečný produkt bez ohledu na jeho výslednou podobu prodat zase jedině ilegálně. Na postupu, kdy vrchní soud stanovil výši zamýšleného prospěchu podle minimální ceny sušiny na černém trhu nelze spatřovat nic nelogického. Z okolností případu je zcela zřejmé, že zpeněžení vyprodukované omamné látky bylo cílem činnosti stěžovatele. Výroční zpráva Národní protidrogové centrály vyjadřovala cenu sušiny na černém trhu obecně, nikoli omezeně jen na drogovém trhu. Rozpětí přitom vymezila poměrně široce (70 000,- až 100 000,- Kč za jeden kilogram). Vrchní soud přitom použil spodní hranici tohoto rozpětí a přihlédl i k nákladům stěžovatele na vybavení pěstíren. Předseda senátu Nejvyššího soudu se domnívá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiné ústavně zaručené právo nebylo v posuzované věci dotčeno. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, případně odmítnuta. 9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. 11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. 12. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v odvolání a zejména pak v dovolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování, způsob hodnocení důkazů a právní závěry z něj dovozené ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. 13. Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s