I.ÚS 3964/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3964/14 ze dne 13. 6. 2016 N 108/81 SbNU 705 Ústavně konformní výklad předpisů komunistického režimu se zřetelem k hodnotové diskontinuitě se starým režimem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 13. června 2016 sp. zn. I. ÚS 3964/14 ve věci ústavní stížnosti Olgy Herdové, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2014 č. j. 28 Cdo 1514/2014-182, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012 č. j. 30 Co 225/2012-145 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. ledna 2012 č. j. 30 C 251/2008-113, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti České republice na finanční náhradu za majetek zanechaný na území bývalé Podkarpatské Rusi její babičkou, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky, za kterou jedná Ministerstvo financí, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014 č. j. 28 Cdo 1514/2014-182, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 č. j. 30 Co 225/2012-145 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2012 č. j. 30 C 251/2008-113 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. V ústavní stížnosti ze dne 19. 12. 2014, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv; výslovně do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") ve spojení s čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti žalované České republice, za kterou vystupuje Ministerstvo financí, přiznání finanční náhrady ve výši 5 170 000 Kč a nahrazení rozhodnutí ministra financí ze dne 27. 6. 2008 č. j. 44/51755/2008-441 a Ministerstva financí ze dne 28. 5. 2008 č. j. 44/10366/2008-441, jako náhrady za majetek zanechaný na území bývalé Podkarpatské Rusi její babičkou, paní Olgou Herdovou. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl s odůvodněním, že nebylo ničím založeno její právo na náhradu za nemovitosti zanechané jejími právními předchůdci na Podkarpatské Rusi. Soud nepřisvědčil stěžovatelčinu právnímu názoru o přímé aplikovatelnosti čl. 2 odst. 3 a 4 Protokolu ke Smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, publikované pod č. 186/1946 Sb., která dle ní zakládá přímé právo na náhradu, ani tomu, že by paralelně založilo nárok na náhradu ustanovení § 8 věty poslední vládního nařízení č. 61/1945 Sb., o přípravě opce podle smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945. Soud prvního stupně takto rozhodl, i když vyjádřil názor, že není pochyb, že úprava v zákoně č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, a vyhlášce č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, odpovídá totalitní době, v níž bylo preferováno státní socialistické vlastnictví, případně družstevní vlastnictví, a u občanů byla poskytována ochrana pouze osobnímu vlastnictví a veškeré jiné formy vlastnictví byly znevýhodňovány. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala, Městský soud v Praze však rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připustil sice, že soudním výkladem reagujícím na změnu společenských poměrů, k níž v mezidobí došlo, lze za určitých okolností dospět v mezích nuancí jazykového pojmu k posunu výkladu a aplikace právní normy, nicméně tento posun nemůže podle názoru odvolacího soudu překročit meze interpretace práva a stát se normotvorným aktem. Podle názoru odvolacího soudu není soud k takto rozšiřujícímu výkladu oprávněn přistoupit, neboť by koncipoval práva tam, kde právním předpisem nejsou vůbec založena. 5. Nejvyšší soud poté odmítl i dovolání stěžovatelky v dané věci. V odůvodnění konstatoval, že neexistuje žádná nejasnost ohledně přímé aplikovatelnosti smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, přičemž k této otázce existuje již ustálená judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Podle dovolacího soudu je věcí státu, jaké podmínky pro restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto stanovených pravidel. Nepřichází proto v úvahu, aby soudy interpretovaly § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. v rozporu s jeho jasným zněním, a konstruovaly tak nárok na odškodnění, který nemá oporu v žádném z restitučních předpisů. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejdříve shrnula rozhodné skutečnosti daného případu. Uvedla, že její babička, paní Olga Herdová, podala dne 30. 4. 1959 přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území Zakarpatské Ukrajiny, kde uplatnila nárok na náhradu za 7 ha, 9 arů a 58 m2 půdy v katastrálním území Malé Gejovce, zapsané v knihovní vložce č. Z, a dále za parcelu p. č. X o výměře 9997 m2, rovněž v katastrálním území Malé Gejovce. Tato přihláška byla vedena u Ministerstva financí pod č. spisu ZU 9250. Dne 30. 1. 1962, aniž bylo o žádosti rozhodnuto správním rozhodnutím, bylo matce stěžovatelky přípisem č. j. 24-9250/Dra sděleno, že dle vyhlášky č. 159/1959 Ú. I., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, lze přiznat náhradu za nemovitý majetek mající povahu pouze osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, který měly na Zakarpatské Ukrajině ke dni 29. 6. 1945, tj. ke dni uzavření smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, československé fyzické osoby a jehož pozbyly podle příslušných mezinárodních smluv a dohod. Jelikož matka stěžovatelky nehospodařila v roce 1962 jako člen jednotného zemědělského družstva ani jako drobný samostatně hospodařící zemědělec, Ministerstvo financí žádnou náhradu za majetek zanechaný babičkou stěžovatelky na Zakarpatské Ukrajině nepřiznalo. 7. Tento přípis však neměl povahu správního rozhodnutí, a vyřídil tak žádost odložením, což však správní řád - vládní nařízení č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních (správní řád), ani správní řád z roku 1960 - vládní nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení, nepřipouštěly. Správní řízení tedy nebylo skončeno, což ostatně připustil i ministr financí České republiky, když na základě intervence Kanceláře veřejného ochránce práv sdělil, že v těch případech, kde nebylo o žádostech v šedesátých letech rozhodnuto, vydá ve věci dalšího odškodnění správní rozhodnutí tak, aby se otevřela cesta k eventuální obraně práv standardními prostředky soudní ochrany. Stěžovatelka tedy požádala Ministerstvo financí, aby o žádosti ZU 9250 o náhradu za majetek zanechaný její babičkou na Zakarpatské Ukrajině rozhodlo. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 28. 5. 2008 č. j. 44/10366/2008-441 žádnou náhradu, s odkazem na ustanovení § 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. I., nepřiznalo. Proti tomu stěžovatelka podala rozklad, o kterém rozhodl ministr financí rozhodnutím ze dne 25. 6. 2008 č. j. 44/51755/2008-441 tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. 8. Proto se stěžovatelka obrátila na obecné soudy, které její žalobu zamítly. 9. Stěžovatelka ve své argumentaci především uvedla, že podle jejího názoru soudy bezdůvodně lpěly na doslovném výkladu vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., která je poplatná období svého vzniku v době nesvobody, a v rozporu s ústavním pořádkem nepřikročily k ústavně konformnímu výkladu tohoto podzákonného právního předpisu. Soudy pouze odkázaly na § 3 citované vyhlášky, podle kterého se náhrada poskytne za nemovitý majetek, pokud měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, a to za rodinný domek a za hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců na Zakarpatské Ukrajině, avšak jen těm, kteří hospodaří jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci, za pozemek zastavěný