I.ÚS 3966/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3966/14 ze dne 19. 12. 2016 N 245/83 SbNU 787 K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka (jízda nezletilého načerno)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 19. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3966/14 ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husova 242/9, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 39 C 1068/2010-5, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit 1 006 Kč s příslušenstvím za jízdu načerno a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč, za účasti Okresního soudu Plzeň-město jako účastníka řízení a Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 920/12, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 12. 2010 č. j. 39 C 1068/2010-5 byla porušena základní práva stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedené rozhodnutí se proto zrušuje. Odůvodnění I. Řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatelky 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to s poukazem na údajné porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. V odůvodnění ústavní stížnosti je uvedeno, že nezletilá stěžovatelka žije v dětském domově, kam byla umístěna na základě předběžného opatření, vydaného usnesením Okresního soudu Plzeň-město. Stěžovatelka zcela náhodně zjistila, že je proti ní vedena exekuce, a to aniž by jí bylo doručeno jakékoli rozhodnutí v nalézacím řízení nebo v rámci exekučního řízení. Stěžovatelka proto ze své vlastní iniciativy začala pátrat po existenci možného exekučního titulu a podařilo se jí získat kopii shora citovaného platebního rozkazu Okresního soudu Plzeň-město. Tímto platebním rozkazem bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (Plzeňským městským dopravním podnikům, a. s.) jako žalobci částku 1 006 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. Uvedený platební rozkaz však stěžovatelce nikdy nebyl soudem doručen. 3. Stěžovatelka si je vědoma konstantní judikatury Ústavního soudu, podle které považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu v bagatelní věci obecně za zjevně neopodstatněnou. Avšak ve svém souhrnu a vzhledem k výši náhrady nákladů řízení uložené stěžovatelce k zaplacení představuje platební rozkaz pro stěžovatelku povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 9 526 Kč plus úroky z prodlení; spolu s náklady exekuce, které jsou v současnosti na podkladě platebního rozkazu od stěžovatelky vymáhány, vše přesahuje částku 20 000 Kč. To značně převyšuje hranici, pod kterou lze spory považovat za bagatelní. 4. Podstatou této ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky proti postupu Okresního soudu Plzeň-město, kdy jí byla odňata možnost jednat před soudem, a tedy bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se v důsledku nesprávného postupu soudu vůbec nedozvěděla o tom, že je proti ní podána žaloba, neměla možnost se vyjádřit k žalobním tvrzením ani k prováděným důkazům, neměla možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, a dokonce jí ani platební rozkaz nebyl řádně doručen. 5. V době, kdy řízení u Okresního soudu Plzeň-město probíhalo, tj. na přelomu let 2010 a 2011, bylo stěžovatelce mezi 10 a 11 lety. Okresní soud Plzeň-město přitom se stěžovatelkou vůbec nejednal. Z úvodního odstavce platebního rozkazu se zdá, že namísto se stěžovatelkou soud jednal s matkou stěžovatelky jako s její zákonnou zástupkyní. Zastoupení stěžovatelky matkou však nebylo možno považovat za řádné zastoupení, a to z důvodu střetu zájmů mezi nimi. Okresní soud Plzeň-město připustil zastoupení stěžovatelky její matkou, přestože mu musely být známy okolnosti, které zastoupení vylučovaly. Ve smyslu tehdy účinného ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, který výslovně zakotvoval nepřípustnost zastoupení dítěte rodiči v případě právních úkonů "ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem", postačovalo, pokud existovalo pouhé riziko střetu zájmů. Možný střet zájmů mezi stěžovatelkou a její matkou v případě žaloby o zaplacení peněžité částky (spočívající v jízdném a přirážce k jízdnému) směřující vůči dítěti pak vyplývá již z toho, že péče řádného hospodáře v rámci rodičovské zodpovědnosti zahrnuje i řádné plnění závazků a povinností. V daném případě to tedy byla právě matka stěžovatelky, která měla povinnost žalované částky uhradit. Matka o stěžovatelku dlouhodobě nepečovala, což je zjevné i z toho, že soud několikrát vydal rozhodnutí o jejím umístění do dětského domova nebo do diagnostického ústavu. 6. Okresní soud Plzeň-město svým postupem rovněž odňal stěžovatelce možnost, aby mohla být přítomna projednání své věci tím, že nebyla ze strany soudu o řízení nijak informována a do řízení zapojena, ačkoli na druhou stranu věk stěžovatelky (11 let v době rozhodování) nijak nebránil soudu uložit stěžovatelce zaplacení částky přesahující 1 000 Kč a dokonce náhrady nákladů řízení žalobci ve výši více než 8 500 Kč. 7. Do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na vlastnictví bylo ze strany Okresního soudu Plzeň-město zasaženo podle jejího názoru také tím, že v platebním rozkazu jí uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi tuto náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. Přitom Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) označil za ústavně konformní postup obecného soudu, který nepřiznal ve sporu úspěšnému žalobci náhradu za zastoupení advokátem s tím, že tyto náklady nebyly vynaloženy účelně, když rutinní vyplňování údajů může činit i osoba práva neznalá a takovou činnost administrativní povahy nelze považovat za poskytnutí právní pomoci. V tomto usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 se konkrétně jednalo také o žalobu na zaplacení jízdného a za přirážku k jízdnému. V daném případě šlo o typickou formulářovou žalobu, jak ji popsal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767). II. Vyjádření účastníků řízení 8. Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že krátce před podáním žaloby v dané věci a doručováním platebního rozkazu prý došlo ke "stabilizaci poměrů" mezi nezletilou stěžovatelkou a její matkou, a má proto za to, že neporušil žádné procesní předpisy, pokud doručoval pouze matce žalované a stěžovatelce nic nedoručoval ani jí neustanovil pro řízení opatrovníka. Podotkl také, že ve věku nezletilé by bylo velmi problematické jakékoli doručení provést pro absenci osobních dokladů, konkrétně občanského průkazu. III. Posouzení věci Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost je důvodná. 10. K právům nezletilých osob na participaci v soudním řízení, k situaci, kdy je nutno jim stanovit opatrovníka a k otázkám přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím, která nebyla stěžovatelům řádně doručena, se Ústavní soud v poslední době vyjádřil zejména v nálezech sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217) a sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285). Tento případ je s uvedenými srovnatelný co do procesního a materiálního hlediska, a proto postačí na ně v tomto směru odkázat a stručně zopakovat, co Ústavní soud již několikrát vyslovil: Zejména zdůraznil, že je třeba respektovat čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (vyspělosti). Podle druhého odstavce čl. 12 Úmluvy o právech dítěte se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednictvím zástupce, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Právo dítěte na slyšení je širší než pouhá možnost vyjádření názoru na projednávanou problematiku. Toto právo je nutno vykládat také v kontextu obecnějšího práva být přítomen projednávání své věci, přičemž jde o důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti. Participace dětí v řízení by měla vzrůstat s přibýv