I.ÚS 3969/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3969/14 ze dne 30. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ruslana Mykolajovyče Ivanciva, občana Ukrajiny, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2014 č. j. 7 Tdo 859/2014-42, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 4 To 67/2013-1235 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2013 sp. zn. 39 T 12/2012-1155, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 12/2012 se podává, že stěžovatel byl (spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými P. L. a M. P.) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), a byl mu za to spolu se sbíhajícími se trestnými činy uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu dvou let spolu s vyslovením dohledu, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování práce na dobu pěti let. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele (spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými) uznal vinným z trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Výrok o trestu soud vyslovil shodně. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že popsaný skutkový stav soudy nesprávně právně kvalifikovaly. Poukázal na to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku použitelnosti provedených důkazů, a to rekognice a výpovědi svědka A. Wróbela. Obviněný se domnívá, že tyto úkony jsou procesně nepoužitelné, neboť byly v přípravném řízení provedeny bez účasti obhájce jako úkony neodkladné a neopakovatelné i přesto, že pro takový postup nebyly dány podmínky. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že dvě adresy uváděné svědkem jsou toliko formální a nebylo možné předpokládat, že se svědek nedostaví. Fakt, že obhájci nepožádali o účast na vyšetřovacích úkonech, nemá na posouzení neodkladnosti či neopakovatelnosti žádný vliv, stejně tak skutečnost, že se svědek posléze nedostavil k soudnímu jednání. Stejně tak ani v případě provedených rekognic se podle názoru stěžovatele nejednalo o neodkladné a neopakovatelné úkony. Nutnost provedení úkonů v tomto režimu orgány činné v trestním řízení nikterak nezdůvodnily. Domnívá se, že nebyly splněny podmínky pro kvalifikaci jednání spoluobviněných jako spolupachatelství. Vytkl, že nebylo prokázáno, že by přišel do styku s kteroukoliv z osmi osob, které soudy uvedly ve výrokové části svých rozhodnutí. Poukazuje na to, že žádný z poškozených ve své výpovědi neuvedl, že by s ním byl někdy v kontaktu, ani jeden poškozený neprovedl ztotožnění jeho osoby, neuvedl, že jej zná podle jména, ani neuvedl, že by pracoval pro stěžovatelovu společnost BERIVAN, družstvo. Připomíná, že i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že popis skutku je v rozsudku dosti nepřiléhavý, používá neosobních formulací (trpného rodu), nevyplývá z něj, že by poškození pracovali právě pro stěžovatele a že by se násilí na nich dopouštěl stěžovatel. Stěžovatel namítl, že nebyla prokázána jakákoliv dohoda mezi ním a spoluobviněnými, na základě které mělo dojít k jeho trestné činnosti, resp. nebylo prokázáno, kdo a kde konkrétně měl polské dělníky zaměstnávat. Namítl také, že závěry soudů obou stupňů o tom, že poškození byli nuceni vykonávat pracovní činnost násilím, eventuálně pod pohrůžkou, jsou zcela nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, kdo se takového násilí měl dopouštět, jakým způsobem, ale ani na kom konkrétně a kde mělo být násilí pácháno. Dále vytkl, že soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by věděl o ekonomické či sociální situaci poškozených osob. Poškození nebyli nuceni k výkonu práce a nespáchal proto trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c) tr. zák. Uvedl, že v rámci řízení před soudem prvního stupně nebyla otázka spolupachatelství vůbec řešena a nebyly v této souvislosti prováděny žádné důkazy. Namítl také, že soudy obou stupňů nesprávně přistoupily k aplikaci tzv. kolektivní viny, neboť veškerá jednání přiřkly všem obviněným, aniž by se zabývaly otázkou, kdo a jakou měrou se na trestné činnosti podílel. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu proto nelze objektivně posoudit, kterému ze spoluobviněných tento soud přisoudil které jednání, neboť v rozhodnutí je používáno množného čísla a trpného rodu ve vztahu k poškozeným a jednání obviněných vůči nim. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se s existencí extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry obecných soudů dostatečným způsobem nevypořádal. 4. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru soud dodržel všechna procesní pravidla i zásady trestního řízení. Stěžovatel znovu opakuje tvrzení, která již uplatnil před obecnými soudy a konkrétně soud Nejvyšší je shledal neopodstatněnými. K dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle jejího názoru nedošlo. 5. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel namítá totéž, co v odvolacím řízení. Vrchní soud na argumentaci reagoval a nyní na ni odkazuje. K procesní využitelnosti některých důkazů se soud rovněž vyjádřil a je i nyní přesvědčen, že je v souladu s procesními pravidly. Domnívá se, že k porušení stěžovatelových práv v řízení nedošlo. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 6. Předseda senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby byla odmítnuta. Stěžovatel podle jeho názoru opakovaně nabízí svou verzi skutkového děje, což ostatně činí většina obviněných. Námitky proti skutkovým zjištěním v uvedeném rozsahu však nepodléhají přezkumu dovolacího soudu. Námitky týkající se právního posouzení dovolací soud zhodnotil jako nedůvodné a na své názory uvedené v napadeném usnesení nyní odkazuje. K porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle názoru dovolacího soudu nedošlo. 7. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud zaslal na vědomí stěžovateli. Stěžovatel se k jejich obsahu vyjádřil. Připouští, že námitky uvedené v ústavní stížnosti uplatňoval již v předchozích fázích trestního řízení. K tomu dodává, že pochybení, která vytýkal, obecné soudy neodstranily. Ani ve vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné soudy k podstatě věci konkrétní argumentaci neuvedly. Dále stěžovatel opakuje námitky týkající se předně nedostatků v důkazním řízení a odůvodnění napadených rozhodnutí. 8. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením poru