I.ÚS 3971/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3971/14 ze dne 21. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti F. R., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014 č. j. 6 Tdo 1158/2014-34, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2014 č. j. 3 To 19/2014-924 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2013 č. j. 10 T 8/2013-830, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatel byl za to podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. O odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením, jímž odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. 3. Stěžovatel se k usmrcení poškozeného doznal a uvědomuje si závažnost svého jednání spočívajícího v neodstranitelnosti jeho následku. Tvrdí však, že orgány činné v trestním řízení nehodnotily stejně důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Policejnímu orgánu dále vytýká, že na protokolu o odběru otisků pachových stop jsou uvedeny jako přítomné osoby i Josef Pevný a Milan Pokorný. Ve skutečnosti byl na místě přítomen toliko Michal Reinish. Podpis Josefa Pevného na protokolu však je údajně jeho pravým podpisem. Při odběru pachové stopy z nalezeného nože zřejmě došlo k manipulaci s obaly, neboť nesouhlasí čísla obalů orgatech uvedená v protokolech. Policejní technik k tomu uvedl, že došlo k přemístění pachové stopy z jednoho obalu do druhého, což neodpovídá metodice a mohlo tak dojít ke kontaminaci či dokonce manipulaci. 4. Stěžovatel dále uvádí, že soud odmítl u hlavního líčení provést výslech svědka Jana Kříže, který v přípravném řízení uvedl, že na adresu stěžovatele měly na místě činu zaznívat rasistické výroky. Soudy se tak náležitě nezabývaly verzí průběhu incidentu, jak jej popsal stěžovatel. Při úvahách o trestu nepřihlédly k pohnutce, která stěžovatele k jednání vedla. 5. Stěžovatel žádá, aby byl řešen postup dozorového státního zástupce, který selhal jako garant zákonnosti přípravného řízení. 6. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. 7. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů, přičemž nabízí vlastní verzi skutkového děje. 9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255). 10. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele. 11. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, přičemž se vypořádal s relevantními odvolacími námitkami, které stěžovatel uplatňuje i v ústavní stížnosti. 12. Ke zjištění atmosféry na diskotéce i k jednání všech zúčastněných osob, které incidentu na pánských toaletách předcházelo, soud provedl výslech celé řady svědků. Jejich vyhodnocením dospěl k závěru, že prvotní hádku na diskotéce vyvolal společník stěžovatele a poškozený se do hádky zapojil tím, že zadržel stěžovatelovu napřaženou ruku s láhví, když se tento snažil podpořit svého společníka při šarvátce. Údajné narážky proti Romům všichni svědci až na jediného (svědek Jan Kříž) popřeli. Soud se zhodnocením této verze průběhu incidentu podrobně zabýval. Vedle analýzy svědeckých výpovědí použil i kamerový záznam hlídky městské policie, která byla pro údajné problémové chování stěžovatelova společníka na místo přivolána. Z něj zjistil, že doprovod stěžovatelova společníka se městské policii omlouvá za jeho tehdejší opilost, situace se nejeví nijak nebezpečně a stěžovatelův společník v dobré náladě odjíždí s doprovodem pryč. O rasově motivovaných slovních útocích se nikdo z přítomných hlídce městské policii nezmínil. Své úvahy soud prvého stupně podrobně rozvedl. 13. Ke zjištění průběhu incidentu na toaletách soud provedl rozsáhlé dokazování. Vedle výslechu řady svědků, kteří potvrdili prodlévání stěžovatele na místě činu a popsali stav oblečení poškozeného po spáchání činu (rozepnutý poklopec), provedl i důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a následně i ověření verzí skutkového děje rekonstrukci a vyšetřovacím pokusem. Při jejich vyhodnocení se verze stěžovatele jevila (zkráceně řečeno) jako plná krkolomností a podivuhodností. 14. Pokud soudy nevyhověly návrhu obhajoby na výslech svědka Jana Kříže, přičemž vyšly z jeho tvrzení uvedených v přípravném řízení a přezkoumatelným způsobem vysvětlily, proč opětovné provedení důkazu považovaly za nadbytečné, Ústavní soud v takovém postupu nespatřuje dotčení stěžovatelových práv. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měl soud prvního stupně k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného činu. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že navržený důkaz považoval za nadbytečný. Rozhodující je, že se soudy obou stupňů s důkazn