I.ÚS 3977/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3977/14 ze dne 13. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. J. T., zastoupený JUDr. Lubošem Nevrklou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2014 č. j. 19 Co 235/2014-982 v rozsahu výroků I. a II. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. února 2014 č. j. 12 P 59/2011-808 v rozsahu výroků I., II. a V., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2014 a doplněné podáním dne 27. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlavní uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva stanovená čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") na ochranu před neoprávněnými zásahy do jeho rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na péči o nezletilé děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 P 59/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že matka nezletilých dětí se návrhem doručeným obvodnímu soudu dne 15. července 2011 domáhala úpravy styku stěžovatele s jejich třemi nezletilými dětmi a stanovení výživného po rozvodu manželství. 3. Rozsudkem obvodního soudu, který byl napaden ústavní stížností, byli nezletilí svěřeni do péče matky (výrok I.), stěžovateli byla uložena povinnost platit na výživném částky 9 000 Kč, 8 000 Kč a 6 000 Kč měsíčně (výrok II.), dále byl upraven styk stěžovatele s nezletilými dětmi (výrok III. a IV.), návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí ze dne 7. května 2012 byl zamítnut (výrok V.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok VI., VII. a VIII.). 4. Rozsudek obvodního soudu napadli odvoláním oba rodiče. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výchově nezletilých (I.) a v zamítavém výroku V. o výkonu rozhodnutí, potvrdil (výrok I.), ve výroku o výživném (II.) změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost platit na výživu nezletilých částky 40 000 Kč, 35 000 Kč a 30 000 Kč měsíčně (výrok II.), ve výroku III. a IV. o úpravě styku stěžovatele s nezletilými a ve výrocích o nákladech řízení VIII. a o nákladech řízení státu VI. rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (III. výrok). 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že s matkou nezletilých uzavřel Dohodu o výchově, kterou tato opakovaně porušovala. Když se matka nezletilých rozhodla přestěhovat do České republiky, rozhodl se přestěhovat se také, přičemž jeho jediným důvodem byla péče o nezletilé děti. Nyní, když v soudním řízení před obecnými soudy přišel podle svého názoru nejdříve o dosavadní rozsah péče o nezletilé děti a následně o úpravu veškerého styku s nimi, neboť odvolací soud o něm odmítl rozhodnout, rozhodl se vrátit zpět do USA. Co do části napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o výši výživného, stěžovatel namítá, že odvolací soud zcela ignoroval relevantní úpravu občanského zákoníku a stěžovateli uložil povinnost hradit výživné v rozsahu, který si vzhledem ke svým současným poměrům nemůže objektivně dovolit. Podle názoru stěžovatele rozhodnutí o svěření dětí do výlučné péče matky bylo založeno na znaleckém posudku vypracovaném vyloučenými znalci a obsahujícím řadu pochybení, jimiž se znalci očividně snažili, aby znalecký posudek vyzněl ve prospěch matky. Stěžovatel napadl průběh důkazního řízení, obvodnímu soudu vytýkal, že se nevypořádal s jeho vznesenými argumenty ohledně svěření dětí do střídavé výchovy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 1506/13, I. ÚS 3216/13, III. ÚS 150/93, IV. ÚS. 125/05, I. ÚS 727/05 a IV. ÚS 4905/12. 6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 8. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud došel, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. 10. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte". 11. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. 12. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04). Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. m. s.). 13. Není důvod pochybovat o tom, že odvolací soud z těchto principů vycházel. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že stěžovatel sice požadoval střídavou výchovu, ale z obsahu jeho podání je zřejmé, že fakticky tento termín zaměňuje s úpravou styku s dětmi. Kromě toho se stěžovatel v průběhu odvolacího řízení odstěhoval trvale do USA a za tohoto stavu by střídavá výchova byla více než problematická, a to zejména s přihlédnutím ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů i školní doc