I.ÚS 399/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 399/24 ze dne 20. 3. 2024 U 2/123 SbNU 400 Odpovědnost státu za újmu způsobenou předběžným opatřeníma účel ústavní stížnosti v opatrovnických věcech pro uplatnění nárokuna odškodnění   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. Z. a 2. nezletilého R. Z., zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1811/2023-348 ze dne 25. října 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 334/2022-319 ze dne 7. prosince 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 153/2018-285 ze dne 25. února 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a a) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, a b) nezletilého R. Z. jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Stěžovatelé a vedlejší účastník b) se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (obvodní soud) domáhali z titulu nezákonných rozhodnutí náhrady újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). První stěžovatel (otec) žádal po vedlejší účastnici a) 333 660 Kč (z toho 321 640 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a 12 020 Kč jako náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 1079/17) s příslušenstvím, druhý stěžovatel (nezletilý syn R.) a stejně tak vedlejší účastník b) (nezletilý syn R.) žádali 557 260 Kč (jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu) s příslušenstvím. 3. Nemajetková újma zásahem do rodinného života otce a synů a vzájemného práva na rodičovskou péči a výchovu měla otci a synům vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí vydaných v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 25 P 109/2013. Konkrétně mělo jít o rozhodnutí na č. l. 372 [rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 747/2016-372 ze dne 15. února 2017 (dále jen "krajský soud")] na č. l. 405, 453, 481 a 490 [postupně: usnesení okresního soudu ze dne 17. března 2017 o nařízení předběžného opatření a potvrzující usnesení krajského soudu ze dne 3. května 2017, usnesení okresního soudu ze dne 23. května 2017 o zamítnutí návrhu na zrušení nařízeného předběžného opatření a potvrzující (resp. částečně měnící ze zamítnutí na odmítnutí) usnesení krajského soudu ze dne 16. května 2017; souhrnně rozhodnutí ve věci předběžného opatření]. Vlivem rozsudku krajského soudu byl otec v období od 15. února 2017 omezen v péči o syny na 48 hodin 1x za 14 dnů a vlivem rozhodnutí ve věci předběžného opatření se pak s nimi nemohl stýkat vůbec, a to ode dne 17. března 2017 až do září 2017. 4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I, II a III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 3137/2007) uzavřel, že stát neodpovídá za újmu vzniklou v důsledku předběžného opatření a navíc rozhodnutí ve věci předběžného opatření v konkrétní věci ani nenaplňují znaky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Rozsudek krajského soudu sice tyto znaky splňuje, neboť byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. července 2017, avšak z provedeného dokazování vyplynulo, že v příčinné souvislosti s ním žalobcům tvrzená újma nevznikla. K omezení styku otce se syny a narušení citových vazeb totiž nedošlo až v důsledku rozsudku, ale již dříve vlivem mimořádně nepřátelských kroků matky směřujících k omezení styku otce se syny. Nedůvodnost požadavku otce na náhradu majetkové škody (nákladů řízení před Ústavním soudem) obvodní soud vysvětlil odkazem na § 31 odst. 1 až 4 zákona o odpovědnosti státu za škodu. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu o absenci odpovědnosti vedlejší účastnice a) za újmu způsobenou předběžným opatřením. Jelikož se nejednalo o odpovědnostní tituly, nezabýval se dalšími předpoklady odpovědnosti za újmu. Ani usnesení na č. l. 481 a 490 - týkající se návrhu prvního stěžovatele na zrušení předběžného opatření - neshledal odpovědnostními tituly (nezákonnými rozhodnutími) pro nesplnění formální podmínky zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost a ani podmínky odpovědnosti státu v materiálním smyslu. První stěžovatel nebyl úspěšný v přezkumu ústavnosti těchto usnesení. Ústavní soud jeho stížnost odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 2760/17 ze dne 17. října 2017 a porušení práv nekonstatoval ani akademickým výrokem. Za odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) shodně s obvodním soudem označil pouze rozsudek krajského soudu. Ve shodě s obvodním soudem také uzavřel, že mezi tímto nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou - dovozovanou pak i z následných usnesení o zákazu styku - neexistuje příčinná souvislost. Rozsudkem nebyl styk zakázán, byl omezen, a tvrzené narušení a zpřetrhání vazeb se syny vlivem rozsudku prokázáno nebylo, resp. mělo jinou příčinu. 6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů částečně zamítl (v rozsahu směřujícím proti výroku I rozsudku městského soudu, v jakém byl rozsudek obvodního soudu potvrzen ohledně zamítnutí žalobního požadavku prvního stěžovatele o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a ohledně žalobního požadavku druhého stěžovatele); ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Pro řešení otázky odpovědnosti za předběžná opatření (usnesení na č. l. 405 a 453) shledal dovolání nepřípustným. Tato usnesení nebyla ani zrušena ani změněna pro nezákonnost, navíc se toho ani stěžovatelé u Ústavního soudu nedomáhali, a městský soud se při jejím posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K usnesení na č. l. 481 a 490 odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2760/17 a rovněž uzavřel, že ani v posouzení odpovědnosti státu v materiálním smyslu se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Ohledně rozsudku krajského soudu (č. l. 372) vyšel z úvahy, že bezprostřední příčinou vzniku újmy je chování matky, nikoli nezákonné rozhodnutí, protože právě chování matky vyústilo v zahájení řízení o úpravu styku. Právní posouzení městského soudu a obvodního soudu tak zhodnotil jako správné. 7. Stěžovatelé napadená rozhodnutí považují za neústavní. Jejich argumentaci z ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelé předkládají svůj výklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou předběžnými opatřeními o zákazu styku. Odkazují na nález sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. července 2017 a domnívají se, že obecné pravidlo, že za předběžné opatření odpovídá navrhovatel, se v případech týkajících se nezletilých neuplatní. Polemizují se závěry Nejvyššího soudu a uvádí, že nezákonnost rozhodnutí na č. l. 405 a 453 - ač nebyla výslovně konstatována - byla fakticky důvodem pro vydání nového předběžného opatření okresního soudu dne 21. srpna 2017 o obnovení styku otce se syny (na č. l. 524 ve spojení s usnesením krajského soudu na č. l. 539 ze dne 12. září 2017). Navíc ochranu právům stěžovatelů soudy neposkytly ani tehdy, když protiprávní stav v dalších rozhodnutích (na č. l. 481 a 490) nenapravily a předběžná opatření o zákazu styku nezrušily. Z toho, ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2760/17, dovozují, že rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu vykazovala materiální znaky protiprávnosti, jež u rozsudku na č. l. 372 konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. července 2017. Naplnila tak podmínky § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Výklad § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu poskytnutý Nejvyšším soudem považují za formalistický. Ve vztahu k rozsudku na č. l. 372 považují za nezákonný a nesprávný závěr o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy. Když jim soudy neposkytly ochranu jejich práv, legalizovaly agresivní jednání matky a soudním rozhodnutím omezily právo otce na rodičovskou výchovu a péči. Namítají, že újma, kterou jim způsobily obecné soudy, je jinou újmou, než kterou jim způsobuje m