I.ÚS 3993/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3993/14 ze dne 26. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele B. D., zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1039/2014-28 ze dne 23. září 2014, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 55 To 105/2014-322 ze dne 28. dubna 2014, a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 2 T 60/2012-299 ze dne 25. února 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Okresní soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil a stanovil zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále okresní soud stěžovateli uložil zaplatit náhradu škody poškozeným. 2. Okresní soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel jako službu konající policista zastavil služební vozidlo na příkaz světelného signálu s červeným světlem "Stůj" světelného signalizačního zařízení regulující průjezd staveništěm, následně však spustil zvláštní výstražné světlo modré barvy (tzv. maják) a z řady stojících vozidel vyjel do protisměru, aby zastavil protijedoucího motocyklistu podezřelého ze spáchání přestupku v dopravě (nezastavení vozidla na příkaz světelného signálu s červeným světlem "Stůj" světelného signalizačního zařízení). Následně se však nesprávně domníval, že jej motocyklista chce objet zprava, dopravní situaci špatně vyhodnotil a s policejním vozidlem vybočil vlevo napříč jízdním pruhem. Tím vytvořil rovně jedoucímu motocyklistovi náhlou překážku a narazil levou přední částí policejního vozidla do levého boku motocyklu, jehož řidič v důsledku střetu utrpěl zranění nohy s omezením na obvyklém způsobu života nutností chůze o berlích a omezením v mobilitě po dobu 16 týdnů. Okresní soud při hodnocení jednání stěžovatele zdůraznil, že policista má zasáhnout v případě, kdy zjistí porušení zákona, nemůže však jednat zcela nepřiměřeně povaze porušení zákona. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. 3. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl výše uvedeným rozsudkem. V něm se ztotožnil s většinou závěrů soudu okresního soudu. Zdůraznil, že stěžovatel si byl vědom zrychlování motocyklu, a přesto mu náhlou změnou směru jízdy vytvořil překážku tak, že řidič motocyklu již neměl možnost na překážku reagovat. Skutková zjištění navíc nepotvrdila verzi stěžovatele, podle které motocyklista sám měnil směr jízdy a stěžovatel se mu pouze vyhýbal. Krajský soud se však neztotožnil s výrokem o náhradě škody, neboť stěžovatel škodu způsobil v souvislosti s plněním služebních úkolů. Škodu je poškozeným povinen nahradit stát, ne stěžovatel. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl výše uvedeným usnesením. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel především zpochybnil skutková zjištění okresního a krajského soudu, což neodpovídá uplatněnému odvolacímu důvodu. Soud se ovšem zabýval námitkou, podle níž stěžovatel neporušil žádný právní předpis. V této otázce se Nejvyšší soud neztotožnil se závěry krajského a okresního soudu o porušení pravidel pro jízdu vozidel s právem přednostní jízdy podle § 41 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Shledal však, že stěžovatel porušil pravidla pro zastavování vozidel podle § 79 téhož zákona. Důsledkem nesprávného postupu při zastavování poškozeného motocyklisty byla nesrozumitelnost jednání posádky policejního vozu, které si poškozený vyložil jako jízdu k jinému případu, nikoliv jako pokyn k zastavení. 5. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího, krajského a okresního soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel poukázal na porušení řady ustanovení Ústavy České republiky a Všeobecné deklarace lidských práv. 6. Stěžovatel považuje za zásadní otázku, proč došlo k vytvoření náhlé překážky policejním vozidlem. Teprve po zodpovězení této otázky je možné se zabývat tím, kdo je za nehodu odpovědný. Stěžovatel vyjel z kolony stojících vozidel s úmyslem vyšetřit jednání řidiče protijedoucího motocyklu. Důvodně předpokládal, že řidič motocyklu zastaví, když spatří vozidlo policie se spuštěným výstražným světlem modré barvy a rozsvíceným nápisem "STOP". Motocyklista však nezastavil, naopak začal zrychlovat, čímž zároveň překročil nejvyšší povolenou rychlost. Tvrzení, že si poškozený řidič myslel, že policejní vozidlo jede k jinému případu, stěžovatel považuje za nevěrohodné. 7. Posádka policejního vozu zřetelně viděla pohyb motocyklisty směrem doprava, stěžovatel se tak důvodně domníval, že motocyklista chce policejní vůz objet zprava. Pokud sám poškozený řidič motocyklu nevěděl, z jaké strany policejní vůz objede, sám musí nést následek svého riskantního a protizákonného jednání. Před vytvořením náhlé překážky policejním vozem měl motocyklista dostatek času k zastavení, odpovědný tak nemůže být stěžovatel, který pouze konal svou služební povinnost. Napadené rozsudky hodnotily věc pouze po technické stránce, nikoliv komplexně. Ke svědeckým výpovědím stěžovatel uvedl, že ty nemohou jednoznačně potvrdit pohyb motocyklisty doprava, protože každý se svědků situaci vnímal ze svého místa a v závislosti na své pozornosti. Oproti tomu stěžovatel měl ze svého místa nejlepší přehled a motocyklistu po celou dobu bedlivě pozoroval. Z toho důvodu je stěžovatel přesvědčen, že neporušil ani pravidla pro jízdu vozidel s právem přednosti v jízdě, ani pravidla pro policejní zákroky, naopak se snažil za každou cenu zabránit střetu s poškozeným motocyklistou. Odpovědnost za své jednání tak má nést poškozený motocyklista, protože se pokusil ujet a nerespektoval pokyny policie. Svou argumentaci stěžovatel zakončil tím, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že ze zjištěného chování motocyklisty nevyvodily odpovídající závěry ve vztahu k (proti)právnosti jednání stěžovatele. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu. 8. Okresní soud k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel brojí především proti hodnocení důkazů v řízení před okresním a krajským soudem a v podstatě opakuje svou obhajobu. Dále soud zdůraznil, že z důkazů vyplynulo, že stěžovatel motocyklistovi vytvořil služebním vozidlem překážku tak náhle, že motocyklista neměl dostatek času na situaci reagovat. Jakkoliv je žádoucí, aby policisté zasahovali proti původcům protiprávního jednání, nemohou tak činit zjevně nepřiměřeným způsobem. V posuzované věci právě k takovému excesu došlo, neboť stěžovatel při řešení přestupku v dopravě způsobil motocyklistovi těžkou újmu na zdraví, poškodil jeho majetek a poškodil i služební vozidlo. 9. Stěžovatel ve své replice k vyjádření okresního soudu zdůraznil, že porušení svých práv spatřuje v tom, že soudy poskytly největší ochranu práv pachateli protiprávního jednání. Stěžovatel zcela důvodně předpokládal, že motocyklista zastaví, když spatří policejní vůz se zapnutým modrým výstražným světlem. K vytvoření náhlé překážky došlo jen z toho důvodu, že se stěžovatel snažil uhnout jedoucímu motocyklistovi, který se pokoušel policejní vůz objet. Úmyslem stěžovatele tedy nebylo zastavit motocykl, ale uvolnit mu cestu. Zároveň stěžovatel připomenul i tu skutečnost, že případy neuposlechnutí pokynů policie se v poslední době množí a pokusy policii ujet často končí tragicky. 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná. 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležito