I.ÚS 4002/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4002/14 ze dne 30. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Langmaiera, zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3858/2013-178 ze dne 21. října 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 228/2013-154 ze dne 27. června 2013, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 232/2010-125 ze dne 31. ledna 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal na České republice přiměřeného zadostiučinění ve výši 300 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu (dále jen "nezákonné trestní stíhání"). Stěžovatel byl v letech 2002 až 2006 členem zastupitelstva a starostou malé obce S., od roku 2006 pak pouze členem zastupitelstva. Trestní stíhání bylo zahájeno v listopadu 2006 pro trestné činy porušování povinností při správě cizího majetku, zneužití pravomoci veřejného činitele, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a podvodu. V červnu 2008 stěžovatele zprostil obžaloby Okresní soud v Karlových Varech, který dospěl k závěru, že stíhané skutky nejsou trestným činem (pro nesplnění některého ze znaků objektivní či subjektivní stránky trestného činu). Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí v září 2009 potvrdil. Na výzvu stěžovatele k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění se Ministerstvo spravedlnosti za nezákonné trestní stíhání omluvilo a uvedlo, že tato omluva je dostatečným zadostiučiněním. Obvodní soud na základě tohoto skutkového stavu dospěl k závěru, že stěžovateli náleží odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 Kč za každý rok neoprávněného trestního stíhání. Žalobci tak přiznal celkem 45 000 Kč, ve zbylé částce 255 000 Kč žalobu zamítl. 2. Stěžovatel proti rozsudku obvodního soudu podal odvolání. Na jeho základě Městský soud v Praze změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovateli náleží dalších 105 000 Kč (výrok II.), ve zbývající částce 150 000 Kč městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Základní výše zadostiučinění by podle městského soudu měla činit 30 000 Kč, tedy dvojnásobek částky, která je poskytována jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení. Kromě tří let trestního stíhání městský soud zohlednil další dva roky, po které měly následky stíhání trvat. 3. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud dovolání vyhověl a rozsudek městského soudu zrušil ve výroku I. a III. Podle jeho názoru není namístě paušalizující přístup při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Mezi objektivní kritéria, která má soud zohlednit patří zejména povaha trestní věci, délka trestního řízení, následky způsobené v osobnostní oblasti poškozené osoby, okolnosti, za kterých k újmě došlo. Zároveň by výše zadostiučinění měla odpovídat zadostiučinění přiznaným v obdobných případech. Ve vztahu k projednávané věci soud konstatoval, že pro věc může být rozhodná pouze délka trestního řízení, nikoliv již doba po něm. Soud se dále ztotožnil s dovoláním stěžovatele v tom, že výši zadostiučinění v projednávané věci není možné odvozovat od násobků zadostiučinění, které běžně slouží k náhradě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Okolnosti rozhodné pro výši zadostiučinění musí být v řízení tvrzeny a prokázány, stanovení výše zadostiučinění je pak otázkou právního hodnocení soudu, které nesmí být toliko mechanické a paušalizované. Vzhledem k tomu, že před nalézacím a odvolacím soudem k rozsahu újmy neprobíhalo dokazování, soudy mohly rozhodné skutečnosti hodnotit pouze omezeně. Nejvyšší soud proto shledal postup městského soudu nesprávným, přiznané zadostiučinění v konečném důsledku nepřiměřeně nízkým, věc proto vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 4. Městský soud v dalším řízení konstatoval, že úlohou odvolacího soudu je hodnocení rozhodnutí soudu nalézacího, ve věci tak může dokazování pouze doplnit, nikoliv je provést celé namísto obvodního soudu. Z toho důvodu městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Obvodní soud ve věci doplnil dokazování ve vztahu k újmě způsobené stěžovateli, a to především výslechem známého stěžovatele, otce stěžovatele a manželky stěžovatele. Výslech dalších svědků zamítl pro nadbytečnost. Soud vzal do úvahy, že žalovaná Česká republika stěžovateli již zaplatila celkem 150 000 Kč na základě předchozích rozsudků ve věci. Tuto částku soud považoval za zadostiučinění přiměřené újmě stěžovatele, rozsudkem č. j. 15 C 232/2010-125 tak žalobu ve zbylé části 150 000 Kč zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení a o tom, že je žalovaná povinna se stěžovateli omluvit. 6. Stěžovatel proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal odvolání. Městský soud rozsudkem č. j. 20 Co 228/2013-154 odvolání odmítl v té části, v níž stěžovatel brojil proti povinnosti žalované zaslat mu písemnou omluvu. Ve výroku o věci samé soud rozsudek potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Soud se především neztotožnil s tím, že by z předchozího rozsudku Nejvyššího soudu ve věci vyplývalo, že zadostiučinění ve výši 150 000 Kč je nepřiměřeně nízké. Tento závěr Nejvyššího soudu je dle městského soudu třeba hodnotit v závislosti na zjištěném skutkovém stavu, kterým se Nejvyšší soud blíže nezabýval. Výsledná výše zadostiučinění je tak závislá na hodnocení objektivních kritérií ve vztahu k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu. Podle městského soudu byl skutkový stav po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu zjištěn dostatečně. Stěžovateli v trestní věci hrozil nejvýše trest odnětí svobody na tři roky. Trestná činnost, která byla stěžovateli kladena za vinu, souvisela s jeho činností starosty (konkrétně šlo o pochybení při sjednávání smluv s nesprávně stanovenou odměnou, neprovedení opatření k vyhlášení nových voleb, nevedení průkazného účetnictví a neoprávněné získání odměny při skončení funkčního období). Na obviněné z hospodářské kriminality veřejnost pohlíží shovívavěji než na obviněné z kriminality obecné. Okolnost, že byl stěžovatel obviněn jako veřejný činitel, nemá na povahu trestní věci zásadní vliv (může však mít vliv na následky trestního stíhání do osobnostních práv žalobce). U osob vykonávajících veřejnou funkci, které jsou pod veřejnou kontrolou, je navíc třeba vyžadovat vyšší míru odolnosti vůči stresovým faktorům, jakým je i trestní stíhání. Výroky státního zástupce pro média nevybočily z mezí pouhého konstatování skutečnosti. Trestním stíháním došlo k narušení manželského souladu, později se však manželství stěžovatele opět upevnilo. Z hlediska pracovního uplatnění stěžovatel neměl zásadní potíže. Nejvíce tak utrpěla pověst stěžovatele v místě bydliště, což však městský soud vzal při hodnocení věci do úvahy již ve svém předchozím rozhodnutí. Stejně tak zohlednil i medializaci stíhání stěžovatele. Vzhledem k tomu, že přiznané zadostiučinění svou výší odpovídalo srovnatelným případům, městský soud závěry odvoláním napadeného rozsudku obvodního soudu potvrdil. 7. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 3858/2013-178 dovolání z části zamítl a ve zbylé části je odmítl. Nejvyššího soud se se stěžovatelem neztotožnil především v tom, že by z jeho předchozího rozsudku ve věci (viz výše odst. 3) plynulo, že přiznané zadostiučinění není dostatečné. Předchozí závěr o nepřiměřeně nízkém zadostiučinění vycházel z tehdy zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud tak nemohl předvídat, jaké další skutečnosti soudy v průběhu dalšího řízení zjistí a jak tyto skutečnosti ovlivní hodnocení věci. Dovolací námitky v tomto ohledu nemohou založit přípustnost dovolání. Přípustným však soud shledal dovolání v té části, v níž vyvstala otázka, zda a jak lze při posuzování újmy vzniklé trestním stíháním přihlížet k tomu, že poškozený je osoba veřejně činná. V tomto ohledu soud uvedl, že veřejně činné osoby jsou povinny snést vyšší míru kritiky než osoby jiné, což však bez dalšího nelze vztáhnout na případy trestního stíhání. Není důvod se domnívat, že by veřejně činné osoby snášely trestní stíhání lépe, než osoby jiné. Zároveň však neplatí, že by veřejně činným osobám bez dalšího vznikla vyšší újma, ta záleží na konkrétních skutkových okolnostech. Ty však s