I.ÚS 4003/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4003/14 ze dne 25. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Lidové bytové družstvo Praha 9, se sídlem v Praze 9, Zákostelní 3, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod sokolovnou 692/11, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2576/2014-106 ze dne 17. října 2014 a proti rozsudku Městského soudu Praze č. j. 64 Co 365/2013-94 ze dne 13. února 2014 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že žalované České republice náleží vypořádací podíl po zůstaviteli, členu stěžovatele, s tím, že žalovaná tento podíl získala jako odúmrť. Za takové situace má žalovaná nárok na vypořádací podíl, ne na podíl členský. Městský soud žalobě vyhověl, proti čemuž se žalovaná odvolala. V odvolacím řízení změnil Vrchní soud v Praze rozhodnutí městského soudu tak, že žalobu zamítl. Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 21 Cdo 1629/2011 ze dne 30. 8. 2012 zrušil rozhodnutí jak městského, tak vrchního soudu, neboť dospěl k závěru, že městský soud nebyl věcně příslušný k projednání věci a vrchní soud nezjednal nápravu. Na základě toho Nejvyšší soud věc postoupil Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. 2. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem. Stěžovatelem předložená otázka byla opakovaně řešena judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž členství zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází v případě odúmrti na stát. Postavení stěžovatele tak dle obvodního soudu není nejisté. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání. 3. Odvolání zamítl Městský soud Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Městský soud se ztotožnil s hodnocením obvodního soudu. Žalovaná vstoupila do práv a povinností zůstavitele, podle judikatury Nejvyššího soudu má stejné postavení jako on a přešlo na ni členství v bytovém družstvu i nájem družstevního bytu. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Předložená právní otázka byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu opakovaně vyřešena a není důvodu, proč by měla být posouzena jinak. 4. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11, a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 5. Názor zastávaný Nejvyšším soudem není dle stěžovatele správný. Na základě odúmrti na stát přechází pouze vypořádací podíl, stát nemůže vstoupit do všech práv a povinností v bytovém družstvu (podle stanov družstva se členem nemůže stát právnická osoba). Stát nemá potřebu bydlení, nemůže proto být nájemcem bytu. 6. Dále stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/2000 ze dne 3. 1. 2001 (N 2/21 SbNU 5) a také v rozporu s názorem vyjádřeným v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozchází se tak s ustálenou judikaturou senátu 26 Cdo. Dále stěžovatel odkázal na odlišné stanovisko k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4498/2008 ze dne 17. 12. 2009, s nímž se v této věci ztotožňuje. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že se soudy nezabývaly podstatou sporu (nemožností nabytí členského podílu v družstvu odúmrtí). Tím došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatel musí žalované poskytnout členský podíl ve vyšší hodnotě, než by měl podíl vypořádací. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ve věci měl v prvním stupni rozhodnout Městský soud v Praze, ne okresní soud, odvolacím soudem tak měl být Vrchní soud v Praze. 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná. 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. 10. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že postupem soudů v jeho věci mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces tím, že se soudy nezabývaly předmětem sporu a rozhodly v rozporu se setrvalou judikaturou Nejvyššího soudu. Dále mělo dojít k porušení téhož práva tím, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný obvodní soud a krajský soud s Nejvyšším soudem tuto vadu nenapravily. 11. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou věcné nepříslušnosti obvodního soudu. Již dříve totiž vyložil, že pod ochranu základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny spadá i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz nález sp. zn. III. ÚS 132/04 ze dne 29. 6. 2004 (N 88/33 SbNU 347) a v něm citovanou judikaturu]. K porušení práva na zákonného soudce může dojít i nesprávným rozhodnutím o věcné příslušnosti podle § 104a Občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť to neučiní ze soudu dle zákona věcně nepříslušného soud věcně příslušný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455)]. 12. V posledním z citovaných rozhodnutí Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí vrchního nebo Nejvyššího soudu podle § 104a o. s. ř. o věcné příslušnosti je možné přímo napadnout ústavní stížností, neboť se zde neuplatní pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy. Napadnout přímo rozhodnutí o věcné příslušnosti je zároveň povinností stěžovatele, nemůže úspěšně uplatnit námitku věcné nepříslušnosti prostřednictvím ústavní stížnosti směřující až proti rozhodnutí, kterým se řízení končí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1057/11 ze dne 11. 8. 2011). 13. V projednávané věci však soudy podle § 104a o. s. ř. nerozhodovaly, věcnou příslušností se zabýval Nejvyšší soud v dovolacím řízení z úřední povinnosti podle § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 10. 2012. Nejvyšší soud pro nedostatek věcné příslušnosti zrušil rozhodnutí městského soudu jako soudu prvního stupně i rozhodnutí vrchního soudu jako odvolacího soudu, a věc postoupil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda je z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti (či části námitek v ní uplatněných) významný rozdíl mezi rozhodnutím soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. a rozhodnutím Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. 14. Ústavní soud shledal přípustnou ústavní stížnost proti rozhodnutí podle § 104a o. s. ř. mimo jiné i proto, že Občanský soudní řád "účastníkům nenabízí žádné prostředky, jak proti nesprávnému rozhodnutí o věcné příslušnosti brojit: usnesení vrchního [či Nejvyššího] soudu je podle § 104a odst. 7 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení i pro soudy; není proti němu opravného prostředku a rozhodl-li již o věcné příslušnosti vrchní soud, nelze se věcnou příslušností již zabývat ani v odvolacím či dovolacím řízení." (viz nález sp. zn. I. ÚS 904/08). Obdobné důvody se uplatní i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, který podle § 226 odst. 2 o. s. ř. zruší rozhodnutí soudu prvního stupně pro věcnou nepříslušnost a věc postoupí věcně příslušnému soudu. Jak totiž plyne z § 11 odst. 1 o. s. ř. a judikatury Nejvyšší