I.ÚS 4021/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4021/14 ze dne 5. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1068/2014-29 ze dne 1. října 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 106/2014 ze dne 13. května 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil výše uvedeným rozsudkem pro nesprávné časové vymezení skutku a ve věci rozhodl sám. Stěžovatele opět shledal vinným přečinem zanedbání povinné výživy, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Městský soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil, stanovil zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále soud stěžovateli uložil přiměřené omezení uhradit dlužné výživné. 2. Městský soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel od prosince 2011 do dubna 2013 řádně nepřispíval na výživu své nezletilé dcery, ač tak činit mohl a tato povinnost mu byla stanovena rozsudkem opatrovnického soudu. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že stěžovatel výživné neuhradil nikoliv proto, že by toho nebyl schopen, ale protože je hradit nechtěl a ze zásady odmítal. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel má schopnosti a zdroje k placení výživného, které však před státními orgány skrývá. Stěžovatel je dostatečně kvalifikován k tomu, aby dosahoval nadprůměrných příjmů, jak se mu to dařilo v minulosti. Dále městský soud odmítl, že by v případě stěžovatele postačilo soukromoprávní vymáhání výživného, mimo jiné proto, že stěžovatel jako inteligentní a schopný muž úmyslně výživné nehradí v rámci svého boje proti svým dcerám a jejich matce. To městský soud vyhodnotil jako společensky škodlivé. Tento rozsudek stěžovatel napadl dovoláním. 3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl výše uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Zabýval se zejména námitkou subsidiarity trestní represe. S ohledem na skutkový stav zjištěný nižšími soudy se ztotožnil s právním hodnocením, že negativní postoj stěžovatele vůči placení výživného, vůči dceři a její matce, a úmyslné jednání stěžovatele naplňují požadavek společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Závěrem Nejvyšší soud stručně uvedl, že tvrzená pohledávka vůči matce nemá vliv na (ne)plnění vyživovací povinnosti. Tento vliv nemá ani exekuční vymáhání výživného, neboť jen potvrzuje nechuť stěžovatele výživné hradit. Za takového stavu nelze hovořit o dobrovolném jednání. Exekučně vymožené výživné tak má vliv toliko na povinnost hradit dlužné výživné. 4. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího a městského soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. 5. Stěžovatel poukazuje na to, že ve věci nebyl naplněn požadavek společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 trestního zákona, jeho jednání tak vůbec nebylo trestným činem. Dále také nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť matka dcery stěžovatele disponuje jeho penězi, ze kterých hradí výživu a potřeby dcery. Stěžovatel tak výživné uhradil předem, a to je dceři poskytováno prostřednictvím matky. S touto námitkou se odvolací soud nevypořádal vůbec a Nejvyšší soud se s ní vypořádal nepřiměřeně stručně. Stěžovatel poukázal na to, že prvotním cílem trestního zákona a zákona o rodině je hrazení výživného. Kromě výše uvedeného způsobu toho mohlo být dosaženo i tak, že výživné uhradí Česká republika, vůči které má stěžovatel pohledávky a která má zaplacení zcela ve své moci. Za stávajícího stavu tak stěžovatel výživné zaplatil jednou (penězi, které má k dispozici matka jeho dcery), podruhé (exekučně postiženými pohledávkami stěžovatele vůči České republice) a má ho na základě rozsudku městského soud zaplatit i potřetí. Stěžovatel Ústavnímu soudu také zaslal řadu příloh, které měly prokázat jeho tvrzení o existujících pohledávkách vůči České republice a absenci ohrožení výživy a výchovy dcery stěžovatele jednáním, za něž byl stěžovatel odsouzen. 6. Dále stěžovatel poukázal na to, že soudy nerespektovaly závazné rozhodnutí o osobním stavu stěžovatele - stavu hmotné nouze. Nezabývaly se ani možným omylem stěžovatele, který měl za to, že svou povinnost splnil a výživné uhradil. Pokud by soud tento omyl konstatoval a stěžovatele zprostit obžaloby, mělo by to stejný preventivní účinek jako odsouzení. Protože je podle stěžovatele většina otců za neplacení výživného nadměrně a diskriminačně kriminalizována, navrhl zrušení § 196 trestního zákoníku. 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná. 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. 10. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že jeho jednání nebylo z hlediska požadavku subsidiarity trestní represe trestným činem. Výživné navíc zaplatil již předem. Pokud soudy dospěly k závěru, že výživné nezaplatil, nezabývaly se tím, zda nejednal v omylu vylučujícím protiprávnost jednání. Stejně tak se soudy nezabývaly tím, že výživné v současné době nemůže z důvodu nemajetnosti hradit. 11. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami, podle nichž se soudy dostatečně nezabývaly tím, že stěžovatel výživné již uhradil a že soudy nerespektovaly rozhodnutí o osobním stavu stěžovatele. Nejvyšší soud uvedl, že peněžní obnos, ze kterého výživu dcery stěžovatele hradí její matka, má možný význam z hlediska vzájemného vypořádání mezi ní a stěžovatelem, nemá však vliv na vyživovací povinnost stěžovatele vůči dceři. Ústavní soud na této úvaze žádnou vadu neshledal. Pokud měl stěžovatel vyživovací povinnost vůči své dceři, nemohl se jí bez dalšího zprostit poukazem na to, že ji za něj z jeho peněz plní matka dcery, neboť ta plnila svou vlastní vyživovací povinnost. Stěžovateli tak lze přisvědčit toliko v tom, že městský soud tuto jeho námitku nevypořádal. Zároveň však platí, že Ústavní soud zásadně hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, nikoliv jeho jednotlivé části zvlášť (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2778/14 ze dne 30. 9. 2014). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud výše uvedené pochybení městského soudu napravil, k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. K námitce, že trestní soudy nerespektovaly závazné rozhodnutí o osobním stavu stěžovatele (v tomto případě potvrzení vydané orgánem pomoci v hmotné nouzi o dávce, která je stěžovateli poskytována), lze jen stručně uvést, že nejde o předběžnou otázku vymezenou v § 9 odst. 2 trestního řádu, tedy otázku týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. 12. Stěžovatel též poukázal na to, že je výživné hrazeno prostřednictvím exekuce přikázáním pohledávek, které má vůči státu. Sám stěžovatel je tak hradit nemohl a výživné měla dceři vyplatit Česká republika prostřednictvím exekutora. V této souvislosti lze stěžovatele odkázat na napade