I.ÚS 4022/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4022/14 ze dne 24. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH M.A.T. s. r. o., se sídlem Teplická 313, Bystřany, zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 1/40, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 128/2014-38 ze dne 23. 10. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 72/2012-27 ze dne 5. 3. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka napadla žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem, kterým tento úřad zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům, jimiž jí byla doměřena silniční daň a sděleno penále za zdaňovací období roku 2008 a 2009. Stěžovatelka v posuzovaném období provozovala bazar stavebních strojů a nákladních automobilů. U části nakoupených stavebních strojů a nákladních automobilů byla dočasně zapsána v evidenci vozidel jako provozovatel z toho důvodu, aby jim nebyla odebrána registrační značka. Vozidla však stěžovatelka fakticky neprovozovala, ta byla umístěna na prodejní ploše bazaru a tuto plochu opouštěla pouze za účelem servisní či technické kontroly. Krajský soud žalobu zamítl. Ve svém rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka byla povinna uhradit silniční daň za vozidla, u nichž byla zapsána v evidenci vozidel jako provozovatel, bez ohledu na skutečnost, zda vozidla fakticky provozovala. Stěžovatelka tento rozsudek napadla kasační stížností. 3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ve své argumentaci se ztotožnil s názorem krajského soudu, že vozidla stěžovatelky patřila do okruhu nákladních vozidel, která silniční dani podléhají bez ohledu na to, zda jsou skutečně provozována. Nejvyšší správní soud uvedl, že příslušné ustanovení zákona o dani silniční je jasné a nenabízí vícero srovnatelných výkladů. Pokud stěžovatelka považovala vozidla za zboží a nechtěla platit silniční daň, mohla tato vozidla dočasně vyřadit z registru vozidel. 4. Stěžovatelka napadla oba uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž namítla, že výklad zákona o dani silniční ze strany krajského soudu a Nejvyššího správního soudu je přepjatě formalistický a nerespektuje smysl tohoto zákona. Jeho smyslem je zdanit užívání silnic a dálnic tuzemskými i zahraničními dopravci za účelem zajištění zdrojů pro údržbu těchto komunikací a jejich novou výstavbu. Užíváním pozemních komunikací dochází k jejich opotřebení, a proto daňová povinnost roste s hmotností vozidla. Výklad krajského soudu toto pomíjí a ze silniční daně činí daň z vlastnictví k zákonem vymezeným vozidlům. 5. Podle stěžovatelky zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční ve znění zákona č. 246/2008 Sb., v § 2 odst. 1 první větě vymezil jako předmět daně vozidla, která jsou a) registrovaná v České republice, b) provozovaná v České republice, c) používaná k podnikání nebo dalším uvedeným činnostem. I toto vymezení potvrzuje účel zákona - zdanění těch subjektů, které při výdělečné činnosti svými vozidly užívají pozemní komunikace. Podle § 2 odst. 1 druhé věty téhož zákona byla předmětem daně vozidla a) registrovaná v České republice, b) provozovaná v České republice, c) bez ohledu na účel jejich použití, d) s hmotností nad 3,5 tuny (12 tun pro zdaňovací období roku 2008) určená výlučně k přepravě nákladů. Podmínka provozování v České republice sice není pro tuto skupinu vozidel v § 2 odst. 1 druhé větě výslovně uvedena, její smysl je však vyjádřen srozumitelně. Záměrem je rozšířit předmět daně o vozidla užívaná k jiným účelům než podnikání, nikoliv vyloučit podmínku provozování v České republice. Tím by byl popřen smysl zákona spočívající v zatížení subjektů užívajících vozidla na silnicích. Daň zatěžující samotné vlastnictví vozidel bez ohledu na jejich provozování by se nemohla jmenovat daň silniční. 6. Stěžovatelka se dále ohradila proti úvahám obou soudů o tom, že daň silniční je především daní z vlastnictví vozidla a nikoliv daní zatěžující vlastnictví vozidla užívaného na silnicích. Odkazované prameny evropského práva nijak nevylučují pojetí silniční daně jako platby související s užíváním silnic vozidly v určitém období bez rozlišení intenzity užívání (s výjimkou úplné absence užívání). Podle stěžovatelky by se stále jednalo o daň, nikoliv poplatek, jak oba soudy dovodily. 7. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že není významné, "zda vozidla byla či nebyla fakticky používána k podnikání". Tím pochybil, neboť ztotožnil užívání k podnikatelským či nepodnikatelským účelům s provozováním vozidla jako takovým a nezabýval se tím, zda daňová povinnost stíhá i vlastníka vozidla, které nebylo na silnicích provozováno vůbec. Nejvyšší správní soud považuje vozidlo za provozované tehdy, má-li vydanou registrační značku, není vyřazeno z registru vozidel a opravňuje jeho provozovatele k provozu (vlastníka k provozu na pozemních komunikacích). Tento závěr je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014, který odpovídá na otázku, kdy lze vozidlo považovat za vozidlo v provozu. Podle tohoto nálezu nelze učinit závěr o provozování vozidla pouze z toho, že bylo v rozhodné době vedeno v registru vozidel. 8. Oba soudy tedy dospěly k závěru, že silniční daň je majetkovou daní, která zatěžuje vlastníka vozidla bez ohledu na provozování tohoto vozidla na pozemních komunikacích. Navíc dospěly k chybnému závěru, že o provozování vozidla svědčí jeho samotná registrace. Z toho důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výše uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil. 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady návrhu, která spočívala v nepřiložení kopie napadených rozhodnutí podle § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, neboť ta jsou veřejně dostupná v neanonymizované podobě na www.nssoud.cz a v posuzované věci by se jednalo o formalismus. Ústavní stížnost je proto přípustná. 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. 12. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že postupem správních soudů v její věci mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť výkladem § 2 odst. 1 věty druhé zákona o dani silniční ve znění rozhodném pro zdaňovací období roku 2008 a 2009 popřely smysl tohoto zákona a dovodily, že určitá skupina vozidel je předmětem daně bez ohledu na to, zda jsou skutečně provozována. Nejvyšší správní soud pak pominul judikaturu Ústavního soudu, podle níž vozidlo není možné považovat za provozované jen na základě jeho zápisu do registru silničních vozidel. 13. Podle sporného ustanovení platilo: Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností nad