I.ÚS 4023/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4023/14 ze dne 14. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1278/2014-85 ze dne 15. října 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 144/2014 ze dne 26. března 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 153/2011 ze dne 31. října 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, jehož se dopustil dílem ve spolupachatelství s druhým obviněným, dílem samostatně. Za tento přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Obvodní soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil, stanovil zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku, stanovil nad stěžovatelem dohled pracovníka Probační a mediační služby. Dále obvodní soud stěžovateli a druhému obviněnému uložil zaplatit náhradu škody poškozeným. 2. Obvodní soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel z části sám, z části společně s druhým obviněným, nabízel poškozeným poskytnutí či zprostředkování úvěrů, přestože od počátku věděli, že tyto úvěry neposkytnou a nezprostředkují. Jednali tak v úmyslu obohatit se tím, že od poškozených vybírali pod různými záminkami smyšlené poplatky a první splátky přislíbených úvěrů. Získané peníze používali pro své potřeby, čímž poškozeným způsobili celkovou škodu ve výši 278 500 Kč (z toho 231 500 Kč stěžovatel s druhým obviněným společně a 47 000 Kč stěžovatel sám). Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. 3. Městský soud odvolání stěžovatele zamítl výše uvedeným rozsudkem. V něm se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Zdůraznil, že ze skutkových zjištění vyplynula aktivní role stěžovatele, který byl iniciátorem podvodu. Oba obvinění nabízeli zprostředkování či poskytnutí úvěrů a vybírali smyšlené poplatky za tuto službu. Když posléze k jejímu poskytnutí nedošlo, stali se pro poškozené zcela nekontaktními. Dále městský soud upozornil na to, že se stěžovatel během své trestné činnosti vydával za někoho jiného (obvykle dr. Malýka). Výpovědi všech poškozených a dalších svědků nezávisle na sobě shodně popisují jednání stěžovatele a usvědčují jej. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl výše uvedeným usnesením jako dovolání zjevně neopodstatněné. Soud uvedl, že úmyslné zavinění je u obou obviněných dáno, což plyne z okolností provázejících jejich jednání. Žádný z poškozených nedostal slíbený úvěr, nešlo tak o ojedinělý případ, na který by obvinění neměli vliv. S okruhem 23 poškozených obvinění intenzivně jednali, avšak jen do doby, kdy jim poškození zaplatili požadované poplatky. V případech, kdy se poškození později domáhali poskytnutí úvěru, je stěžovatel s druhým obviněným, utvrzovali v jejich omylu, že úvěr poskytnut bude. Když se však někteří z poškozených obrátili na údajné poskytovatele úvěru, ten buďto o úvěru nic nevěděl, byl nekontaktní či nedohledatelný. Byť oba obvinění věděli, že poškozeným úvěr poskytnut nebyl, neposkytli jim žádné přijatelné vysvětlení. Z celkové povahy posuzovaného jednání tak plyne záměr obviněných získat peníze poškozených a jejich vědomí o tom, že poskytnutí slíbeného úvěru není reálné. Obvinění tak pod falešným slibem zajištění úvěru vylákali na poškozených peněžní částky, které byly formálně označeny jako poplatky či první splátky. 5. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího, městského a obvodního soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že ve věci nebyla bez důvodných pochybností prokázána jeho vina. Podle jeho mínění nebylo posuzované jednání vůbec trestným činem, neboť zcela chybí zavinění. Stěžovatel totiž nejednal v úmyslu se obohatit, pouze postupoval v souladu s povinnostmi finančního poradce. Že tak činil, potvrdila jedna ze svědkyň, podle níž stěžovatel zasílal jak materiály, tak finanční částky, které od klientů obdržel. 7. Dále stěžovatel zdůraznil, že v mnoha jednotlivých útocích, kterých se měl dopustit, chybí jakékoliv jeho jednání či opomenutí. Nebyla tak beze vší pochybnosti prokázána jeho vina. Některým z poškozených totiž byla slíbená služba poskytnuta, jiní zase vypověděli, že se s ním nikdy nesetkali a ani spolu nejednali. Za takového stavu stěžovatel považuje za zřejmé, že se v tomto rozsahu posuzovaného jednání nedopustil, nebo je to přinejmenším sporné. Takové pochyby však není možné bez dalšího rozptýlit konstatováním, že se prokazatelně dopustil jiných útoků, které mu jsou kladeny za vinu. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu. 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná. 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. To shledává především v tom, že u části poškozených nebylo prokázáno jeho zapojení do posuzovaného jednání, přečinu se tak nedopustil. U další části poškozených byla slíbená služba - zprostředkování úvěru - poskytnuta, o přečin podvodu se tak vůbec nejednalo. 12. Předně je třeba uvést, že se mnohé námitky, obsažené v ústavní stížnosti, týkají nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud však k tomu připomíná, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. 13. Zároveň judikatura Ústavního soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004