I.ÚS 4057/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4057/14 ze dne 9. 4. 2015 N 77/77 SbNU 141 Odpovědnost státu za škodu vzniklou vynaložením nákladů na obhajobu v nezákonném trestním stíhání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) - ze dne 9. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 4057/14 ve věci ústavní stížnosti Jaromíry Šmédkové, zastoupené Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 3222/2013-114, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013 č. j. 35 Co 54/2013-94 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. října 2012 č. j. 11 C 11/2011-74, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním a nezákonným rozhodnutím o vazbě, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 3222/2013-114, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013 č. j. 35 Co 54/2013-94 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. října 2012 č. j. 11 C 11/2011-74, v části, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do částky 490 195 Kč, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím, garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 3222/2013-114, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013 č. j. 35 Co 54/2013-94 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. října 2012 č. j. 11 C 11/2011-74 se v části, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do částky 490 195 Kč, zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdila, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně. 3. Stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") domáhala náhrady škody ve výši 840 296 Kč, která jí měla být způsobena nezákonným trestním stíháním a nezákonným rozhodnutím o vazbě. Do vazby byla vzata usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2000 sp. zn. 7 Nt 4326/2000, zproštěna obžaloby byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008 č. j. 52 T 11/2002-3987. S odkazem na § 9 odst. 1 ve spojení s § 28 až 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, požadovala náhradu ušlého zisku v podobě mzdy z pracovního poměru ve výši 350 101 Kč a náhradu nákladů obhajoby v nezákonně vedeném trestním řízení ve výši 490 195 Kč. V žalobě dodala, že náklady obhajoby byly placeny v hotovosti, kterou stěžovatelka získala na základě půjčky od svého otce. 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2012 č. j. 11 C 11/2011-74 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění ve vztahu k náhradě ušlého zisku uvedl, že k němu nedošlo v důsledku vzetí do vazby. V řízení bylo zjištěno, že pracovní poměr byl skončen před vzetím do vazby. K náhradě nákladů obhajoby dodal, že podle § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, se hradí škoda skutečná a to, co poškozenému ušlo. Musí se jednat o újmu, která se projeví v majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v nyní souzené věci stěžovatelce škoda nevznikla, neboť tím, že dosud na úhradu dluhu vůči svému otci nic nezaplatila, na její straně nedošlo ke zmenšení majetku. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 28 Cdo 995/2011, podle něhož dlužník, který dosud nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť mu škoda zatím nevznikla. Existence pohledávky věřitele vůči dlužníkovi není podle tohoto rozhodnutí skutečnou škodou ani ušlým ziskem. 5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uvedla, že soud prvního stupně nevzal v úvahu vydání peněžních prostředků získaných z půjčky od svého otce na náklady obhajoby. Tím se měla zmenšit její majetková podstata, neboť na straně pasiv dosud zůstává její závazek vrátit zapůjčenou částku. 6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 23. 4. 2013 č. j. 35 Co 54/2013-94 byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit stěžovatelce částku 840 296 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud v odůvodnění zdůraznil, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci škody na straně stěžovatelky. Dodal, že samotný závazek vůči jejímu otci vznik škody nepředstavuje. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu, avšak pouze co do částky 490 195 Kč, podala stěžovatelka dovolání. V něm namítala, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadá na nyní souzenou věc, neboť zatímco ve věci rozhodnuté zmíněným rozhodnutím žalobce nezaplatil náklady svému obhájci vůbec, stěžovatelka již náklady obhajoby zcela uhradila, na což použila zapůjčené peněžní prostředky. Dodala, že předmětná půjčka představuje samostatný vztah, který s uplatňovanou náhradou škody nijak nesouvisí. 8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3222/2013-114 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že samotné stěžovatelce dosud žádná škoda nevznikla, přičemž věcně legitimován k podání žaloby o náhradu škody je její otec. Závěr o neexistenci škody na straně stěžovatelky opřel o další rozhodnutí, konkrétně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 986/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2744/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1532/2010. II. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních ústavně garantovaných práv a svobod. 10. V prvé řadě uvedla, že v nyní souzené věci byla prokázána existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. K dalším dvěma předpokladům odpovědnosti za škodu, tedy vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, dodala, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno uhrazení nákladů obhajoby jí samotnou. Je podle ní zcela nepodstatné, že na tuto úhradu použila peněžní prostředky zapůjčené od svého otce, neboť vztah z uzavřené smlouvy o půjčce je zcela samostatný a se vztahem z titulu náhrady škody nijak nesouvisí. Rovněž nesouhlasila se závěrem obecných soudů, že na její straně nedošlo ke zmenšení majetku. Pokud uzavřela smlouvu o půjčce, mohla zapůjčené peněžní prostředky použít dle své libosti. Tím, že je však použila na zaplacení nákladů obhajoby, tak došlo ke zmenšení jejího majetku. K závěrům vyplývajícím z judikatury, na kterou odkázal Nejvyšší soud, uvedla, že je nelze vztáhnout na nyní projednávanou věc. 11. Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení všech napadených rozhodnutí obecných soudů. III. 12. Ústavní soud si v rámci přípravy vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Nejvyšší soud se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka nemohla být se svou žalobou úspěšná, a to z důvodů, které jsou rozvedeny v napadených rozhodnutích. Dále dodal, že obecné soudy se neodchýlily od ustálené judikatury, a jejich rozhodnutí tak nemohla