I.ÚS 414/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 414/08 ze dne 7. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. K. Ch., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem v Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2007, č. j. 30 Cdo 508/2007-180, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2006, č. j. 37 Co 409/2005-16, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Brně pochybil, neboť ačkoli zaujal v otázce nedostatku aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na straně stěžovatelky odlišný právní názor než soud prvního stupně, rozhodnutí tohoto soudu potvrdil, a to na základě skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, sám však neprovedl žádné dokazování, ani se nevypořádal s námitkami a právními úvahami, které stěžovatelka předestřela v doplnění žaloby a v odvolání. Pokud soud prvního stupně odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy, neboť konstatoval nedostatek aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na straně stěžovatelky, měl pak naopak soud odvolací, poté co dospěl k opačnému závěru, doplnit dokazování a ve věci rozhodnout, nebo napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Postupem odvolacího soudu tak došlo ve svém důsledku k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť soud prvního stupně věc po změně právního názoru ohledně nedostatku aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na straně stěžovatelky opětovně v řádném důkazní řízení neprojednal. Stěžovatelka odkazuje v této souvislosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž zásadě spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům, ale také navrhnout důkazy vlastní. Pokud soud rozhodne navrhované důkazy neprovést, je dle stěžovatelky povinen v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, z jakých důvodů důkaz neprovedl. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dle stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího nezkoumal v souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání po stránce obsahové, vyslovil-li, že soudy obou stupňů se věcí zabývaly shodně a dospěly k závěru, že žaloba není důvodná. Neřídil se tak rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2054/99, ve kterém se uvádí, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, a zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Není proto významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, nýbrž pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy tedy po věcné stránce její žalobu dosud neprojednaly, neboť se zabývaly pouze otázkami procesními, čímž porušily čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze spisu Městského soudu v Brně 13 C 203/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2005, č. j. 13 C 203/2004-123, bylo rozhodnuto o zamítnutí určovací žaloby stěžovatelky. Soud dospěl k závěru, že žalovaní nepřistupovali k prodeji předmětných nemovitostí s úmyslem poškodit stěžovatelku, kupní smlouvu uzavřeli až poté, co stěžovatelka nesplnila podmínky, za kterých mělo dojít k uzavření kupní smlouvy dle smlouvy budoucí ze dne 4. 9. 2003. Soud prvního stupně dále vyslovil závěr, že na straně stěžovatelky není dán naléhavý právní zájem na požadované určení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně neprovedl navrhované důkazy a na základě takto provedeného dokazování věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2006, č. j. 37 Co 409/2005-16, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, konstatoval-li, že obsah kupní smlouvy, kterou účastník smlouvy o smlouvě budoucí převádí nemovitosti, o které ve smlouvě budoucí šlo, na osobu třetí, a kde povinnost převodce převést na nabyvatele vlastnictví oproti zaplacení kupní ceny, nikterak neodporuje zákonu, ani jej neobchází, ani se nepříčí dobrým mravům. O neplatnosti kupní smlouvy by bylo možné uvažovat tehdy, pokud by její účel, sledovaný účastníky, odporoval zákonu, nebo jej obcházel, nebo odporoval dobrým mravům. Ve věci stěžovatelky však nebylo zjištěno, že by účelem kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004 bylo něco jiného než koupě a prodej. Stěžovatelka neprokázala své tvrzení o "antidatování" kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004 z důvodu vydání předběžného opatření v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 120/2004 (usnesení tohoto soudu o nařízení předběžného opatření "s úpravou zákazu dispozice" s předmětným bytem bylo změněno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2004 tak, že návrh na zákaz nakládání s bytem byl zamítnut). Dále odvolací soud dovodil, že "na straně žalobkyně byl v řízení dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem [§ 80 písm. c) o. s. ř.], neboť určení vlastnictví, byť žalobkyně nebyla účastnicí kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004, mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 120/2004)", a že žalobkyně byla "osobou aktivně legitimovanou" k žalobě na určení vlastnictví. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání. Dovolací soud dopěl k závěru, že stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř není dán, neboť stěžovatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, soudy obou stupňů se přitom žalobou zabývaly věcně a vyslovily názor, že určovací žaloba není důvodná, tudíž práva a povinnosti účastníků stanovily shodně. Ohledně stěžovatelkou tvrzené přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud dopěl k závěru, že je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nejde tedy o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, které byly podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., proto z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v tomto směru dovolání přípustné. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neuznal dovolání stěžovatelky přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky namítaným postupem Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, ž