I.ÚS 425/03 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 425/03 ze dne 11. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a E. K., zastoupených advokátem Mgr. Radkem Bechyně, se sídlem Benešova 245, 280 02 Kolín 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, č.j. 13 Cmo 4/2003-66, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, č.j. 58 Cm 40/2002-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2002, č.j. 58 Cm 40/2002-25, rozhodl v právní věci žalobců J. K. a E. K. (dále jen "stěžovatelé") proti žalovanému JUDr. M. N., advokátu v Praze 2, správci konkursní podstaty úpadce: Zemědělské družstvo "Mír" v Dolních Chvatlinách - v likvidaci (dále jen "žalovaný"), o vyloučení garáže a zemědělské stavby ze soupisu konkursní podstaty tak, že žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali vyloučení garáže na st. parc. č. 127 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Kolíně pro obec a kat. ú. Solní Chvatliny na LV č. 829 a zemědělské stavby na st. parc. č. 123, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Kolíně pro obec a kat. ú. Dolní Chvatliny na LV č. 817 (dále jen "nemovitosti"), ze soupisu konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo "Mír" v Dolních Chvatlinách - v likvidaci, se zamítá (ve výrokové části I.), že stěžovatelé jsou povinni nahradit společně a nerozdílně českému státu na účet Městského soudu v Praze náklady řízení ve výši 1604,80 Kč (ve výrokové části II.) a že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části III.). Městský soud v Praze především uvedl, že konkursní řízení bylo zahájeno dne 16. 8. 1995 k návrhu likvidátorky úpadce, a konkurs na majetek úpadce byl prohlášen dne 19. 12. 1995 s účinky k témuž dni. V případě kupní smlouvy (poznámka: kterou dle stěžovatelů měli tito nabýt nemovitosti s právními účinky ještě před prohlášením konkurzu) bylo v řízení prokázáno, že ji úpadce jako prodávající a stěžovatelé jako kupující uzavřeli dne 20. 10. 1995. Za úpadce smlouvu podepsala Ing. D. H., likvidátorka úpadce, za oba stěžovatele J. K., na základě plné moci. V řízení bylo dále zjištěno, že Katastrální úřad v Kolíně podle předmětné kupní smlouvy rozhodnutím ze dne 17. 2. 1997, č.j. 11 1906/95, vložil do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 23. 10. 1995 vlastnické právo k nemovitostem pro stěžovatele. V řízení bylo prokázáno, že k vkladu vlastnického právo do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelů došlo po prohlášení konkursu na majetek úpadce. Návrh na pokračování vkladového řízení nebyl podán. Městský soud poukázal na ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb. (znění platné do 31. 5. 1996; dále jen "ZKV"), podle něhož má prohlášení konkursu na majetek úpadce mj. i ten účinek, že jiná řízení než uvedená pod písm. c) se přerušují. V těchto řízeních se však pokračuje na návrh správce, úpadcova odpůrce nebo nerozlučného účastníka řízení. Za jiná řízení než uvedená pod písmenem c) je třeba považovat nejen řízení sporná, nesporná nebo exekuční, ale též řízení správní včetně řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Je-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen ještě před vydáním rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, je nemovitost, jíž se zápis týká, majetkem, který do podstaty patří (vlastníkem nemovitosti je stále dlužník - úpadce). V souzené věci tedy došlo k vydání rozhodnutí o vkladu vlastnického práva pro stěžovatele v situaci, kdy bylo toto vkladové řízení ze zákona přerušeno v důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce. Uvedené rozhodnutí o vkladu vlastnického práva pro stěžovatele bylo vydáno v rozporu s citovaným § 14 odst. 1 písm. d) ZKV a nemohly proto nastat jakékoliv věcněprávní účinky, které zákon jinak spojuje s povolením vkladu do katastru nemovitostí. Městský soud uzavřel, že podle nezákonně vydaného rozhodnutí Katastrálního úřadu v Kolíně se stěžovatelé nemohli nikdy stát vlastníky převáděných nemovitostí. Problematikou odstoupení od kupní smlouvy ze dne 20. 10. 1995 se soud za zjištěného skutkového stavu již nezabýval. Městský soud konečně uvedl, že k žádosti právního zástupce stěžovatelů "ze dne 30. 9. 2002 o odročení jednání nařízeného na den 30. 9. 2002 nebylo možné přihlédnout v situaci, kdy byla tato žádost doručena do soudního oddělení až po skončeném jednání". Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č.j. 13 Cmo 4/2003-66, citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil (ve výrokové části I.) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 10.000,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (ve výrokové části II). Odvolací soud v části odůvodnění věnované věci samé především konstatoval, že soud I. stupně provedl v potřebném rozsahu dokazování, skutkový stav vymezený tvrzeními účastníku zjistil úplně a ze svých zjištění vyvodil správné skutkové závěry. Odvolací soud dále uvedl - k odvolacímu tvrzení stěžovatelů, že řízení před soudem I. stupně bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že "napadené rozhodnutí vydal soudce vyloučený pro poměr k věci podle § 14 odst. 1 o.s.ř. protože projednává a rozhoduje v řízení o konkursu vedeném na majetek úpadce a současně rozhodoval v projednávané věci" - že tento názor nesdílí. Podle ustálené soudní praxe poměrem k věci, vzbuzujícím pochybnost o nepodjatosti soudce se rozumí především přímý právní zájem soudce na ní. Poměr soudce k projednávané věci vzbuzující pochybnost o jeho nepodjatosti ve smyslu § 14 o.s.ř. však nelze spatřovat v tom, že soudce souběžně projednává dvě věci náležející u téhož soudu k téže agendě, byť by obě věci spolu prostřednictvím osob účastníků, případně jiných osob zúčastněných na řízení, vzájemně souvisely a tomuto právnímu názoru svědčí instituty spojení a vyloučení věcí podle § 112 o.s.ř. Odvolací soud dále uvedl, že poměr soudce k projednávané věci, vzbuzující pochybnost o jeho nepodjatosti, již vůbec není dán v případě, pokud soudce projednává dvě související věci náležející u téhož soudu k různým agendám. protože služební povinností soudce je projednat bez omezení jakoukoli agendu, jež mu byla přidělena rozvrhem práce u soudu, k němuž byl přidělen, což potvrzuje i úprava § 14 odst. 4 o.s.ř., podle které důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v jeho rozhodování v jiných věcech v téže, či různých agendách. Vrchní soud uzavřel s tím, že uvedené se beze zbytku vztahuje i na souběžné projednávání konkursu a sporů vyvolaných konkursem, jak je tomu v souzené věci. Odvolací soud dále uvedl, že nesdílí názor stěžovatelů, že soud I. stupně postupoval v rozporu se zákonem a odňal jim tak právo uvádět před soudem všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti. Podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Odvolací soud zjistil z přípisu Městského osudu v Praze z 27. 2. 2003, že roztřídění ranní doručené pošty a její předání na jednotlivé úseky je dokončeno po 13 hodině. V souzené věci však jednání dne 2. 10. 2003 skončilo již v 9,45 hod. Odvolací soud dále zjistil z předvolání stěžovatelů k jednání a z jejich omluvy ze dne 30. 9. 2002, že společný zástupce stěžovatelů se o konání jednání dne 2. 10. 2002 dozvěděl s více jak měsíčním předstihem (dne 21. 8. 2002) a o kolidujícím úkonu v trestním řízení se dozvěděl v pátek 27. 9. 2002, tedy 5 dnů před konáním jednání. Stěžovatelé však nevyužili možnosti dané jim § 42 odst. 1 o.s.ř. učinit podání telegraficky nebo telefaxem včas, aby mohlo být jejich žádosti o odročení jednání vyhověno a musí proto nést následky spojené s rizikem, že se nepodaří doručit soudu žádost v době, kdy ještě bylo objektivně možné jí vyhovět. Odvolací soud se pak zabýval věcí samou, ale uznal, že napadený rozsudek je věcně správný. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2006, č.j. 29 Odo 990/2003-96, dovolání - po té, co dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam - odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že ve věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce, z obsahového hlediska vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a ony samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouž