I.ÚS 427/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 427/24 ze dne 3. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jany Krejzové a Mgr. Martina Krejzy, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2396/2023-643 ze dne 14. listopadu 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 118/2020-616 ze dne 15. prosince 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 18 Co 118/2020-623 ze dne 15. prosince 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 230 EC 137/2012-509 ze dne 10. ledna 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Rudolfa Schachla a Jiřiny Schachlové, Ing. Petra Lebiše a Marie Lebišové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že se stěžovatelé žalobou domáhali po vedlejších účastnících vydání bezdůvodného obohacení v částce 77 758 Kč s příslušenstvím za užívání pozemku stěžovatelů. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení ve vztahu k třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici (výrok I), uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům částku 2 767 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu ohledně částky 74 991 Kč zamítl (výrok III) a uložil stěžovatelům zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 190 966,50 Kč (výrok IV) a třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici částku 129 857,20 Kč (výrok V). Městský soud měl za prokázané, že v době, za níž je požadováno bezdůvodné obohacení (od 20. července 2005 do 28. května 2012 a od 7. června 2012 do 16. května 2014) první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice nebyli uživateli pozemku a tento pozemek ani nedrželi, neboť jej v roce 2005 spolu s dalšími nemovitostmi prodali třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici. Stěžovatelům tak náleží bezdůvodné obohacení pouze za užívání plochy o výměře 4,05 m2 prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí pod stavbami oplocení v jejich vlastnictví (neboť první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice jsou stále vlastníky stavby oplocení, která nebyla kupní smlouvou převedena). 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a změnil jej toliko ve výrocích o nákladech řízení tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 56 950,50 Kč (výrok III) a třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici částku 41 795,50 Kč (výrok IV) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V). 5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl v rozsahu směřujícím proti části výroku I rozsudku krajského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku II, jímž bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno, jako podané neoprávněnými osobami. V části směřující proti nákladovým výrokům II až V rozsudku krajského soudu odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ve zbylé části (napadající výrok I rozsudku krajského soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku III o zamítnutí žaloby v částce 74 991 Kč) Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, neboť závěr krajského soudu o vzniku bezdůvodného obohacení, resp. určení peněžité náhrady za ně, jde-li o užívání cizího pozemku subjektem odlišným od vlastníka bez právního důvodu, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. 6. Stěžovatelé uvádějí, že jim obecné soudy nepřiznaly za omezení jejich vlastnického práva spravedlivou náhradu, nýbrž jim poskytly náhradu jen za plochu, kterou zabírá drátěné oplocení, tj. za cca 4 m2. Vedlejší účastníci však stavbou oplocení zabránili stěžovatelům užívat nejen pozemek o výměře 161 m2, ale také celý soubor koupených pozemků v dané lokalitě o výměře cca 1300 m2 ke stavebním účelům. Stěžovatelé nesouhlasí ani s výší náhrady v částce cca 57 Kč za každý měsíc trvání omezení jejich vlastnického práva k pozemku. Stěžovatelé namítají, že jim soudy uložily povinnost nahradit náklady řízení vedlejším účastníkům ve výši mnohonásobně převyšující hodnotu sporu samotného. Stěžovatelé zpochybňují i skutková zjištění soudů, že stavby (ploty) vedlejších účastníků přístup na pozemek zcela neomezovaly, stejně tak jako argumentaci obecných soudů, že pozemek nebylo možné považovat za stavební. Stěžovatelé poukazují na účelovost jednání vedlejších účastníků, kteří svých staveb využili k tomu, aby bránili územnímu řízení stěžovatelů. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas až na výjimky oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé napadají i část výroku I rozsudku krajského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku II, jímž bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno, v tomto rozsahu tedy oprávněnými stěžovateli nejsou. To platí i pro napadený výrok I rozsudku městského soudu, kterým soud rozhodl ve vztahu k třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici o zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby stěžovateli. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz). 9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovateli namítaným porušením jejich základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady pro vydání bezdůvodného obohacení, jak je stanoví § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a (od 1. ledna 2014) § 2291 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Těmito námitkami stěžovatelů se však soudy již zabývaly. Tím stěžovatelé staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. 10. Důvody, pro které městský soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se otázkou, zda a v jakém rozsahu stěžovatelům vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, zevrubně zabývaly. Jejich právnímu závěru, že stavba oplocení nebránila stěžovatelům v užívání pozemku parc. č. X v rozsahu, který uplatnili žalobou (a náleží jim proto bezdůvodné obohacení za užívání pozemku prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí nikoli v rozsahu celé oplocením ohraničené plochy, nýbrž pouze v rozsahu