I.ÚS 478/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 478/24 ze dne 20. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. W., zastoupené JUDr. Martinou Ďurďovič, advokátkou se sídlem Horská 97, Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 118/2023-953 ze dne 2. 11. 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 7 Nc 302/2021-615 ze dne 19. 4. 2023 ve znění opravného usnesení č. j. 7 Nc 302/2021-631 ze dne 4. 5. 2023 za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, a 1) R. B., 2) nezl. B. B. a 3) nezl. V. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do (asymetrické) střídavé péče rodičů tak, že budou v sudém týdnu od středy 14:30 hod. do následujícího lichého týdne do pondělí 8:00 hod. v péči otce (prvního vedlejšího účastníka) a v lichém týdnu od pondělí 8:00 hod. do následujícího sudého týdne do středy 14:30 hod. v péči stěžovatelky s tím, že místem předání a převzetí bude v době výuky školské zařízení a jinak bydliště rodiče, kterému má péče začít (výrok I.). Dále upravil speciální režim péče v době prázdnin a svátků (výrok II.), otci a stěžovatelce stanovil povinnost platit výživné v konkrétní výši a rozhodl o dlužném výživném (výroky III. až VIII.). Řízení o úpravě styku otce s nezletilými zastavil (výrok IX.). Vyslovil také předběžnou vykonatelnost výroků I. a II. rozsudku, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 239/2022-394 ze dne 5. 12. 2022 (výrok X.) a zamítl návrh stěžovatelky na nahrazení souhlasu otce se změnou trvalého bydliště nezletilých (výrok XI.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky XII. - XIV.). 2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek okresního soudu změnil ve výrocích I. až VIII. Nezletilé svěřil do (rovnoměrné) střídavé péče rodičů s týdenním intervalem střídání tak, že v péči otce budou vždy od neděle lichého týdne od 17:00 hod. do následující neděle sudého týdne do 17:00 hod. a v péči stěžovatelky vždy od neděle sudého týdne od 17:00 hod. do následující neděle lichého týdne do 17:00 hod. Dále upravil speciální režim péče v období prázdnin a svátků. Jako místo předání a převzetí stanovil bydliště toho z rodičů, jehož péče začíná. Otci a stěžovatelce stanovil povinnost platit výživné v konkrétní výši a rozhodl také o dlužném výživném. Ve výrocích IX., X., XI., XIII. a XIV. rozsudek okresního soudu potvrdil, řízení o odvolání stěžovatelky proti výroku XIII. rozsudku zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. 3. Dle přesvědčení stěžovatelky došlo těmito rozhodnutími k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 83 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje také odložení jejich vykonatelnosti. 4. Stěžovatelka nesouhlasí se svěřením nezletilých do střídavé péče rodičů. Napadená rozhodnutí podle ní nesou znaky svévole. Soudy nezohlednily podstatné důkazy, nereagovaly na ně nebo je vyhodnotily nesprávně. Vycházely zejména z tvrzení otce, zatímco tvrzení a důkazy předložené stěžovatelkou ignorovaly, stejně jako stanovisko opatrovníka a závěry soudního znalce. Soudům rovněž vytýká, že nevzaly v potaz vzdálenost mezi bydlišti rodičů a s tím související vyšší zátěž pro nezletilé (spojenou navíc s navštěvováním dvou školek). Upozorňuje také na značnou rozdílnost v přístupu rodičů, otce označuje za nespolupracujícího a vyvolávajícího spory. Nezletilí k němu podle stěžovatelky nechtějí, dochází k jejich traumatizaci a nerespektování jejich přání být s ní může mít dopad na jejich psychiku a vývoj. Soudy dle mínění stěžovatelky přehlédly nejlepší zájem nezletilých, včetně práva na zdravý vývoj a šťastné dětství. III. 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou té části rozsudku okresního soudu (výroky I. - VIII.), která byla změněna rozsudkem krajského soudu, neboť Ústavní soud není příslušný rušit to, co již bylo zrušeno či změněno. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. 6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky. 7. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí na základě hodnocení provedených důkazů v rámci své nezávislé pravomoci pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejvhodněji upravit styk dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do své péče upřímný zájem a naplňují všechna kritéria podstatná pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je svěření do péče obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí objektivní důvody (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, nález sp. zn. III. ÚS 2391/21 ze dne 19. 7. 2022 či nález sp. zn. I. ÚS 3085/22 ze dne 8. 3. 2023 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz). 8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V. 9. S přesvědčením stěžovatelky, že ve věci bylo rozhodnuto bez odpovídající opory v provedeném dokazování, se ztotožnit nelze. Kromě předchozích rozhodnutí obecné soudy vycházely zejména z výpovědí stěžovatelky a otce nezletilých, zohlednily závěry znaleckého posudku ve vztahu k oběma rodičům, nezletilým dětem i jejich vzájemným interakcím, výslech znalce před okresním soudem, zprávu o průběhu nařízené rodinné terapie, četné zprávy opatrovníka a celou řadu dalších listinných důkazů. 10. Krajský soud poukázal na dílčí projevy nevěrohodnosti a účelově upravených vyjádření u obou rodičů, stejně jako na jejich negativní vztahy, problematickou komunikaci, vzájemně nevstřícný přístup a neochotu se v zájmu nezletilých dohodnout a uzavřenou dohodu následně i respektovat. Zohlednil také, že stěžovatelka bez souhlasu otce přestěhovala nezletilé z F. do O. a později do O., tedy cca 100 km od místa, kde o děti pečovali oba rodiče ve společné domácnosti, čímž mu významně zkomplikovala možnost výkonu rodičovské odpovědnosti a realizace styku. Bez povšimnutí neponechal ani skutečnost, že stěžovatelka zpočátku nerespektovala nařízená předběžná opatření a musela být soudem vyzvána k plnění rozhodnutí. Současně konstatoval, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí a schopní a ochotní pečovat o nezletilé, se kterými mají vytvořenou pozitivní citovou vazbu. O péči mají upřímný a dlouhodobý zájem a nebyly v ní shledány nedostatky. V souladu s nejlepším zájmem nezletilých proto krajský soud považoval jejich svěření do střídavé péče obou rodičů,