I.ÚS 484/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 484/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BLACKBIRD FINANCIAL, a. s., sídlem Jindřišská 939/20, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 278/2022-66 ze dne 12. ledna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 43 A 47/2022-62 ze dne 22. září 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obce Tismice, sídlem Tismice 136, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), dále v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z ústavní stížnosti, jejích doplnění a vyžádaných spisů ve věci vedených Krajským soudem v Praze ("krajský soud") a Nejvyšším správním soudem se podává, že stěžovatelka plánovala na konkrétních pozemcích v katastrálním území Limuzy, spadajícím pod obec Tismice (vedlejší účastnice), výstavbu 26 rodinných a 6 bytových domů. Vedlejší účastnice vydala v březnu 2015 závazné stanovisko, ve kterém projevila souhlas se stěžovatelkou předloženou projektovou dokumentací pro výstavbu pod podmínkou uzavření plánovacích smluv. Ty měly upravit závazek stěžovatelky zrekonstruovat konkrétní komunikaci, a tuto komunikaci, jakož i další komunikaci v průběhu realizace stavby udržovat v provozuschopném stavu, pořádku a čistotě. Plánovací smlouvy stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely v květnu a v říjnu 2015. Po uzavření plánovacích smluv podala stěžovatelka žádost o vydání územního rozhodnutí. Očekávala, že vedlejší účastnice nebude projekt mařit. Vedlejší účastnice však postoj k projektu změnila. V novém závazném stanovisku z března 2016 uplatnila stěžovatelka vůči projektu řadu námitek a tři následně vydaná územní rozhodnutí (ze dne 19. prosince 2016, 7. ledna 2019 a 26. února 2021) napadla odvoláními, na základě kterých byla územní rozhodnutí zrušena, dvě z formálních důvodů, třetí z důvodu, že vedlejší účastnice dne 10. června 2021 přijala změnu č. 1 svého územního plánu. Změna postihla lokalitu BV5 s pozemky, na kterých hodlala stěžovatelka realizovat výstavbu, takovým způsobem, který neumožňuje její projekt provést. Návrhem ze dne 17. června 2022 se stěžovatelka podle § 101a a násl. soudního řádu správního domáhala zrušení části opatření obecné povahy - změny č. 1 územního plánu ze dne 10. června 2021. Změnu územního plánu považuje stěžovatelka za účelovou, neboť jejím důvodem je zmaření stavebního záměru stěžovatelky (výstavby 26 rodinných a 6 bytových domů) na dotčených pozemcích. 2. Krajský soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatelky zamítl. Uvedl, že přijatá regulace v souhrnu sice skutečně neumožňuje realizovat záměr, jak jej stěžovatelka předložila ke schválení v územním řízení, ale vedlejší účastnice má právo rozhodovat o tom, jak má být její území využíváno a je při tom omezena toliko zákonnou úpravou a judikaturou (zákaz diskriminace či svévole). Vedlejší účastnice podle krajského soudu nejednala svévolně, když změnila svůj původní názor na stavební záměr stěžovatelky, neboť postupovala v mezích zákona. Postup vedlejší účastnice neshledal soud ani diskriminační, ať již jde o disproporce mezi minimálními požadavky na lokalitu BV3 a podrobnými a omezujícími regulativy pro ostatní plochy BV včetně lokality BV5, vyloučením výstavby bytových domů nebo stanovením podmínky připojení na vodovod. Krajský soud zdůraznil, že výstavba v lokalitě BV5 není a priori vyloučena, ale je za splnění stanovených (nikoli nereálných) podmínek proveditelná. 3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Územní plán je podle něj výsledkem politické diskuze v rámci obce a základním nástrojem, kterým obec může realizovat ústavně zaručené právo na územní samosprávu. Stěžovatelka nedisponovala žádným pravomocným územním rozhodnutím, které (na rozdíl od souhlasného stanoviska obce či plánovací smlouvy) stanoví limit využití území ve smyslu § 26 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 403/2020 Sb. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, že vedlejší účastnice vydáním změny č. 1 územního plánu nejednala svévolně, a její postup, kdy v průběhu let změnila svůj názor na projekt stěžovatelky, nemohl být s ohledem na vývoj vztahů a postojů vedlejší účastnice pro stěžovatelku překvapivý. Změna postoje vedlejší účastnice byla vyvolaná objektivními okolnostmi a do jisté míry jednáním, resp. nečinností samotné stěžovatelky. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy daly přednost právu vedlejší účastnice na územní samosprávu před jejím vlastnickým právem, právem podnikat a právem na zachování legitimního očekávání. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice stanovila nově podmínky pro výstavbu k lokalitě BV5 účelově a diskriminačně tak, aby v ní nemohl být realizován žádný stavební záměr, se kterým nebude vedlejší účastnice do všech podrobností souhlasit. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že takové účelové maření projektu správní soudy výslovně označují za legitimní a poskytují mu ochranu. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud primárně není povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Výklad právních předpisů a sjednocování judikatury správních soudů přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. S odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení se Ústavní soud cítí povolán zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů pouze tehdy, dojde-li jejich postupem k extrémnímu vybočení z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Tak tomu v posuzované věci ale nebylo. 7. Stěžovatelka namítá několik pochybení správních soudů, avšak svou opakovanou polemikou věcně nezpochybnila jejich řádně odůvodněný a pro věc stěžejní závěr, že vedlejší účastnice má z hlediska veřejného práva právo (kdykoli) změnit názor a přiklonit se na stranu odpůrců plánovaného záměru za účelem prosazování veřejného zájmu (zde např. na zachování charakteru zástavby, udržitelnosti zásobování pitnou vodou), v tom jí nemůže zabránit žádné soukromoprávní ujednání. Úkolem správních soudů je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (§ 101a a násl. soudního řádu správního) posoudit 1) pravomoc správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; 3) zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným procesním postupem; 4) obsah opatření obecné povahy z hlediska rozporu se zákonem a 5) obsah napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality. Krajský soud takto postupoval. Připustil, že vedlejší účastnice regulativy nastavila tak, aby zabránila realizaci projektu stěžovatelky, důvody pro zrušení napadené změny územního plánu však neshledal. 8. Krajský soud takto rozhodl z důvodů, které v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud na ně odkazuje. To platí i pro napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Již ten konstatoval, že stěžovatelka v kasační stížnosti opakuje stejné námitky, které vznesla už v řízení o změně územního plánu a poté v návrhu. Totéž činí stěžovatelka i v ústavní stížnosti. Opětovně předkládá rozsáhlou, již dříve správními soudy vypořádanou argumentaci, podle níž vedlejší účastnice neměla právo přistoupit ke změně územního plánu způsobem, který znemožnil stěžovatelce provést výstavbu, s níž vedlejší účastnice dříve vyslovila souhlas. Právě trvání na dodržení smluvního ujednání (plánovací smlouvy) či závazného souhlasu je podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky. Stěžovatelka pomíjí, že správní soudy neposuzovaly, zda byly dodrženy smluvní závazky mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (tím méně pak skutečnosti týkající se uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní s třetí stranou), nýbrž zda došlo přijetím změny č. 1 územního plánu k takovému zkrácení práv stěžovate