I.ÚS 503/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 503/08 ze dne 21. 10. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2007 č. j. 9 As 85/2007-144, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského soudu v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel výše označená rozhodnutí. Stěžovatel spatřoval porušení svého ústavně zaručeného práva na straně Nejvyššího správního soudu v tom, že nerespektoval princip právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a svým rozhodnutím porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež představují záruku práva na soudní ochranu a soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, dále čl. 98 Ústavy, jenž soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům, když se zjevně do stížností napadeného rozhodnutí nepromítla skutečnost, že již Krajský soud v Ostravě a správní orgán v řízení postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že vynesením uvedených rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny i ústanovení platných právních předpisů. Stěžovatel namítal, shodně jako v opravném prostředku, že neměl možnost se seznámit s obsahem správního spisu, neměl možnost být přítomen u jednání a navrhnout doplnění důkazů, rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu, správní orgán nevyužil všech dostupných prostředků k řádnému objasnění skutkového stavu věci, zpochybnil znalecký posudek a nevzal v úvahu stav dle předložených fotografií, který je v rozporu se závěrem o nevratném poškození zničení dvou lip malolistých. Nad rámec řízení ještě uvedl, že správní orgán povolil pokácení předmětných lip pro jejich nevratné poškození. Stěžovatel dále tvrdil, že soud nesprávně vyhodnotil právní předpis, který měl být v řízení užit, a považuje za irelevantní závěr, že žaloba stěžovatele se řídila předchozí právní úpravou, mělo být použito moderační právo atd. Vzhledem k uvedeným skutečnostem považuje stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož byla soudem aplikována procesní norma, jež v době podání žaloby neplatila. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 329/2004) a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. II. Ústavní soud při zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z vlastní ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí a soudních spisů Nejvyššího správního soudu (9 As 85/2007) a Krajského soudu v Ostravě (22 Ca 174/2007), z nichž zjistil následující skutečnosti: Ústavní stížností napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2007 č. j. 9 As 85/2007-144, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2007 č. j. 22 Ca 174/2007-114, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, se sídlem v Ostravě, 28. října 117 (dále též "správní orgán") ze dne 5. března 2002 č. j. ŽPZ/275/02, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru životního prostředí, ze dne 6. června 2001, č. j. ŽP/246.7/D/2575/01/23, jímž mu byla podle ustanovení § 76 odst. 2 písm. f) a odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení ustanovení § 7 odst. 1 citovaného zákona a naplnění skutkové podstaty deliktu podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, a současně vysloveno, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl krajský soud znovu poté, co byl jeho dřívější rozsudek ze dne 19. prosince 2006 č. j. 22 Ca 513/2004-67, a to ke kasační stížnosti stěžovatele, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2007 č. j. 9 As 39/2007-96, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, když předchozí rozsudek krajského soudu ze dne 15. května 2003 č. j. 22 Ca 196/2002-30 byl, a to ke kasační stížnosti správního orgánu, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2004, č. j. 7 As 40/2003-61, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. III. Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší správní soud a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť kasační stížnost stěžovatele projednal a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Sama skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu stěžovatele, nemůže být podle něj bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely předepsané procesní postupy; odlišný právní názor stěžovatele na zákonnost jejich rozhodnutí a "neúspěch" v řízení nepředstavuje (sám o sobě) porušení práva na soudní ochranu. K porušení stížností tvrzených ústavních principů nedošlo, proto navrhl zamítnout ústavní stížnost a současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. Monika Javorová, která sdělila, že vedlejší účastník neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Krajský soud projednal věc veřejně za přítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce, jakož i žalovaného, kterým byla dána možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a svoje rozhodnutí řádně odůvodnil. Dále souhlasila s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem a vznesla návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). IV. Na tomto místě je třeba poznamenat, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Jak plyne z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, námitky, které stěžovatel uplatnil ústavní stížností, jsou tytéž, kterými se soud v řízení zabýval a s nimiž se řádně vypořádal. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil vydáním napadeného rozsudku čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tvrzenému porušení čl. 1 Ústavy je nutno uvést, že tento článek je zařazen systematicky do hlavy první Ústavy, která obsahuje základní ustanovení. Jedná se tak o obecné ustanovení, kterého se lze dovolávat pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách. Pokud tento článek sám neobsahuje jednotlivá základní práva, obecné principy v něm obsažené se vztahují ke všem základním právům a jsou tak východiskem pro interpretaci. Je tedy možné se ho dovolávat pouze v souvislosti s tvrzeným porušením konkrétního základního práva či svobody. Podobně je nutné odmítnout namítané porušení čl. 90 Ústavy, dle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, neboť citované ustanovení samo o sobě žádné subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo neobsahuje, když jde především o institucionální záruku soudní pravomoci a dělby moci. Z výše uvedených důvodů přisvědčil Ústavní soud názoru Nejvyššího správního soudu, že v dané věci nemohl porušit citovaná ustanovení Ústavy. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že podstatným obsahem podané ústavní stížnosti je pouze opakování námitek, které stěžovatel již uvedl v kasační stížnosti a s nimiž se Nejvyšší správní soud řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v řízení o