I.ÚS 509/03 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 509/03 ze dne 10. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. T. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1050/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 20 Co 739/99, a o návrhu, aby Ústavní soud stanovil, že Česká republika - Ministerstvo financí je povinna zaplatit stěžovatelce náklady tohoto sporu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1050/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 20 Co 739/99. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 32 C 312/95, tak, že návrh stěžovatelky, aby jí byla žalovaná v daném právním sporu - Česká republika, Ministerstvo financí, povinna vydat částku 104.396,04 Kč s příslušenstvím, byl zamítnut. Nejvyšší soud poté napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky v dané věci zamítl. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud stanovil, že Česká republika- Ministerstvo financí je povinna zaplatit stěžovatelce náklady tohoto sporu. Jak vyplývá z příslušné pasáže odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně a z obsahu spisu soudu I. stupně, odvolací soud zjistil, že stěžovatelka je dcerou R. Z., která zemřela dne 7. 3. 1951. Tato zůstavitelka měla dvě dcery, a to M. H. a stěžovatelku. Poněvadž finanční prokuratura tehdy neshledala, že je žalobkyně nezpůsobilá k nabytí dědictví, měla (žalobkyně) nárok na 3/4 dědického podílu, který by jí náležel podle platných ustanovení o dědictví ze zákona. Na základě této skutečnosti rozhodlo tehdejší Státní notářství v Brně usnesením ze dne 14. 9. 1957 tak, že bylo potvrzeno, že dědictví nabyla dcera zemřelé M. H., roz. Z. a že stěžovatelka nabývá ze zákona dědický podíl ve výši 104.396,04 Kč. Jak vyplynulo ze shora citovaného usnesení, tento podíl původně váznoucí na nemovitostech připadl státu, neboť majetek stěžovatelky byl zajištěn usnesením Státní prokuratury v Brně ze dne 16. 5. 1952, č.j. ST 3604/48, jako osoby podezřelé ze zločinu. Nemovitosti, které náležely do dědictví a na něž bylo vloženo zástavní právo na dědický podíl pro 104.396,04 Kč ve prospěch žalobkyně, byly pak rovněž v rámci výkonu rozhodnutí prodány na úhradu určitých pohledávek státu. Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že soud I. stupně pochybil, pokud na projednávanou věc aplikoval ust. § 451 odst. 2 občanského zákoníku, tedy ustanovení týkající se bezdůvodného obohacení (dříve neoprávněného majetkového prospěchu) a žalobě rozsudkem ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 32 C 312/95, v zásadě vyhověl. Podle názoru odvolacího soudu je třeba v první řadě vycházet ze skutečnosti, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 1 Rt 253/90, byla žalobkyně soudně rehabilitována, neboť byla nezákonně zbavena majetku v souvislosti s trestním stíháním pro delikt přípravy úkladů proti republice. Z odůvodnění uvedeného usnesení vyplývá, že i když v posuzovené věci nebyl vůči žalobkyni vyhlášen odsuzující rozsudek, je třeba zde aplikovat ust. § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci per analogiam. Je nesporné, že lhůty k podání řádných i mimořádných opravných prostředků proti usnesení Státní prokuratury v Brně ze dne 16. 5. 1952, č. j. St 3604/48, kterým byl zajištěn majetek žalobkyně, marně uplynuly. V rovině trestněprávní byla tedy náprava takového rozhodnutí možná pouze cestou zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Pokud zákonodárce přijal zákon č. 119/ 1990 Sb., učinil tak s úmyslem zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská, politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách dřívější zákon označoval za trestné. Tento zákon si tedy položil za cíl zajistit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci, jakož i přiměřené hmotné odškodnění, pokud pobývaly nezákonně ve výkonu vazby nebo trestu. Tento zákon rovněž prostřednictvím ust. § 23 odst. 2 stanovil, že podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (běží o nároky per analogiam) upraví zvláštní zákon. V rovině občanskoprávní tedy nemůže vést v projednávaném případě k případnému uspokojení nároku žalobkyně jiná cesta, než cesta zvláštního zákona, na který odkazuje ust. § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Odvolací soud nevylučuje, že v obecné rovině je možné použít na jednotlivý případ obecnou normu (občanský zákoník), nestanoví-li restituční předpisy pro tento konkrétní jednotlivý případ adekvátní řešení. Pro osoby, které byly účastny soudní rehabilitace - a k těmto osobám patří bezesporu i žalobkyně - však sám zákonodárce založil povinnost soudu vycházet ze zvláštního zákona, kterým je v tomto případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění doplňků a změn. Jak již z preambule tohoto zákona vyplývá, zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd a upravuje podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Zákon č. 87/1991 Sb. však neobsahuje ustanovení, které by bylo možné na projednávaný případ aplikovat a v konečném důsledku návrhu žalobkyně vyhovět. Jak z uvedeného zákona vyplývá, zrušené výroky v trestním řízení se (sice) zrušují ex tunc (s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku), nicméně podle § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. nastupují nároky, upravené zákonem č. 87/1991 Sb. a nelze tedy již v žádném případě uplatnit nároky vindikační. Potencionální nároky ex tunc totiž byly nahrazeny nároky nyní nově založenými s konstrukcí nároku na vydání věci podle § 5 a násl. zákona č. 87/1991 Sb. Finanční částka však není věcí individuálně určenou. Takovouto individuálně určenou věcí by byly bankovky označené přesně pořadovým číslem či jinak přesně individualizované, a to kupř. jako předmět sběratelské hodnoty. Takový nárok však uplatněn nebyl. V úvahu nepřichází - podle odvolacího soudu - ani ust. § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebyly splněny ani podmínky § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., totiž podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Navíc by v tomto případě příslušela žalobkyni pouze částka 60.000,- Kč jako náhrada za celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, který byl převzat státem na základě soudního rozhodnutí, které bylo zrušeno podle zákona č. 119/1999 Sb. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1050/2003, stěžovatelčino dovolání zamítl, neboť se v zásadě ztotožnil s uvedenou argumentací odvolacího soudu. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména vytýká oběma napadeným rozsudkům, že vadným posouzením věci došlo k odmítnutí jejího zjevně oprávněného nároku v důsledku logického paradoxu. Tímto paradoxem je prý právní úvaha, dle které na jedné straně každý majetek, jehož vlastnictví bylo s účinkem ex tunc potvrzeno soudním rozhodnutím, vyhlášeným v režimu zák. 119/1990 Sb., může být vydán pouze za podmínek a způsobem dle zák. 87/1991 Sb., ale na druhé straně tento majetek nelze vydat v režimu tohoto zákona, neboť jej nelze zařadit do žádné kategorie vydávaných věcí, které tento zákon vymezuje. Tato právní konstrukce je prý vadná. Zcela totiž opomíjí skutečnost, že majetkové nároky vzniklé z řízení dle zák. č. 119/1990 Sb. se sice uplatňují dle § 23 cit. zákona dle podmínek a způsobem stanoveným v zák. č. 87/1991 Sb., leč to neznamená, že na tyto nároky lze beze zbytku aplikovat všechna ustanovení tohoto zákona mechanicky a bez jakékoliv korektury. Vzhledem k tomu, že zákon č. 87/1991 Sb. je v právním postavení lex specialis vůči občanskému zákoníku jako lex generalis, platí, že pokud některé právní vztahy či právní instituty, související s majetkovými nároky plynoucími ze zák. č. 119/1990 Sb. nejsou v zákoně č. 87/1991 Sb. explicitně upraveny, pak podléhají obecné úpravě v občanském zákoníku. Nelze proto podle stěžovatelky trvat na vydávání majetku v režimu zákona č. 87/1991 Sb., pokud by takový majetek nebylo možné vydat "pro nemožnost podřazení do kategorie vydávaných věcí pro nedostatek právní úpravy cit. zákona". Stěžovatelka poukazuje na okolnost, že zatímco vydávání v režimu § § 3 - 6 a násl. zák. č. 87/1991 Sb. se týká pouze věcí, hovoří ustanovení § 20 odst. 3 cit. zák. o nárocích na vydání majetku; předmět nároků d