I.ÚS 516/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 516/14 ze dne 9. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem Růžová 307, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 3 Tdo 825/2013-48, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 8 To 29/2013, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2012, č. j. 2 T 12/2008-1009, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny, právo na projednání věci bez průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na odvolání v trestních věcech garantované čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, zásada in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny, který je zakotven v čl. 40 odst. 2 Listiny, zásada vázanosti všech orgánů a osob rozhodnutími Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a princip zákonnosti postupu orgánů státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatel spatřuje porušení těchto práv především ve skutečnosti, že obecné soudy nereflektovaly právní názory uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10 (N 158/66 SbNU 357; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz/; dále jen "nález sp. zn. III. ÚS 3395/10"), který se týkal totožné věci a na základě něhož byla zrušena předchozí rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele však soudy i při opětovném projednání nezjistily řádně skutkový stav, nevypořádaly se s jeho obhajobou a jím předkládanou skutkovou verzí, provedly extrémně nesprávné hodnocení důkazů a na základě toho pak skutek nesprávně kvalifikovaly po právní stránce a zopakovaly vady rozhodování, která jim byla vytknuta v citovaném nálezu. 3. Pochybení obecných soudů stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že se soudy nikterak přesvědčivě nevypořádaly s argumentací, že jeho trestní jednání bylo uskutečněno v nutné obraně, tedy za okolností vylučujících protiprávnost. Zde především stěžovatel odmítá, že by konflikt s poškozeným jakkoliv vyprovokoval či vyvolal. Naopak vytýká, že jím uskutečněný útok byl veden z důvodu pokračujícího brachiálního násilí poškozeného vůči jeho fyzické integritě, přičemž toto agresivní chování bylo způsobilé přivodit mu újmu na zdraví nebo dokonce ohrozit jeho život, a proto za situace, kdy se mu nepodařilo odrazit útok poškozeného jinak, použil střelnou zbraň. Takto stěžovatel s odkazem na mnohá soudní rozhodnutí a odbornou literaturu dochází k závěru, že jeho jednání naplňovalo znaky nutné obrany, přičemž zdůrazňuje, že prvotní útok nesměřoval vůči životně důležitým orgánům těla poškozeného. 4. Stěžovatel rovněž zpochybňuje rozhodnutí vrchního soudu, které v kontrastu s nálezem sp. zn. III. ÚS 3395/10 i s rozhodnutím soudu prvního stupně považuje za nesprávné, nepřesvědčivě odůvodněné a věcně neudržitelné. Zde především vytýká, že skutkové závěry vrchního soudu nemají oporu v provedeném dokazování, zjištěné skutečnosti byly vyhodnoceny zcela jednostranně a v jeho neprospěch a naopak jemu prospěšné skutečnosti byly zcela dezinterpretovány a bagatelizovány, kvůli čemuž lze rozhodnutí vrchního soudu považovat za svévolné. Navíc odmítá, že vrchní soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům pouze na základě jeho krátkého výslechu, a takto prý jeho trestní jednání naprosto chybně a bez ohledu na předchozí závěry Ústavního soudu překvalifikoval. V této souvislosti též zdůrazňuje, že v důsledku nesprávné aplikace § 259 odst. 3 trestního řádu byl připraven o možnost dvouinstančního posouzení jeho trestní věci. 5. S poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 3395/10 stěžovatel shledává rovněž nenaplnění zásady materiální pravdy ze strany obecných soudů, neboť jejich rozhodnutí nemají oporu v provedených důkazech. Jelikož vrchní soud zamítl stěžovatelovy důkazní návrhy a řádně se nevypořádal ani se závěry jím předloženého znaleckého posudku, došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Zároveň soudy neměly respektovat apel Ústavního soudu na snížení ukládaného trestu pod dolní hranici trestní sazby, nejsou-li zcela splněny podmínky nutné obrany, či na zohlednění této skutečnosti jako polehčující okolnosti při rozhodování o druhu a výměře trestu. 6. Závěrem stěžovatel uvádí, že celé trestní řízení v jeho věci je poznamenáno značnou rozkolísaností názorů na právní kvalifikaci skutku ústící v nepředvídatelnost rozhodování orgánů státní moci, nejistotě a nestabilitě celého trestního řízení, jakož i jeho délce, což vedlo k porušení jeho práva na projednání věci bez průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. II. Splnění podmínek řízení 7. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. III. Vyjádření účastníků řízení 8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud (ostatní účastníci i vedlejší účastníci se i přes výzvu k podané ústavní stížnosti nevyjádřili). 9. Nejvyšší soud předně uvedl, že argumenty stěžovatele se v mnohém překrývají s argumenty obsaženými v dříve podaném dovolání. Stěžovatel sice uplatnil námitku podřaditelnou pod jím namítaný dovolací důvod, svou argumentaci však založil na nesprávné interpretaci závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3395/10. Ústavní soud totiž v tomto svém rozhodnutí obecným soudům vytkl především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, což bylo v novém projednání soudy akceptováno, avšak nikterak neshledal, že jednání stěžovatele bylo vedeno v nutné obraně. Stejně tak odmítl stěžovatelovy výtky směřující k rozhodnutí vrchního soudu, neboť dle Nejvyššího soudu odvolací soud dostál své přezkumné povinnosti a řádně své rozhodnutí (po stránce právní i skutkové) odůvodnil. Proto účastník řízení navrhl, aby byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. IV. Replika stěžovatele 10. V replice k podanému vyjádření stěžovatel odmítl, že by nesprávně interpretoval nález sp. zn. III. ÚS 3395/10, neboť Ústavní soud uvedl, že není jisté, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky nutné obrany, přičemž obecné soudy se s touto otázkou náležitě nevypořádaly. Navíc stěžovatel rozhodnutí Ústavního soudu interpretuje tak, že pokud by měl být postižen dle privilegovaných skutkových podstat, muselo by ke střelbě dojít až po útoku poškozeného, což však nebylo před soudy nikterak prokázáno a naopak bylo zjištěno, že k použití střelné zbraně došlo již v průběhu útoku poškozeného. Zde zároveň stěžovatel opětovně přednáší argumenty svědčící pro jednání v nutné obraně. Podobně připomíná, že již při prvém projednání Ústavní soud zrušil rozhodnutí i nalézacího soudu, ačkoli ten jej shledal vinným z oné privilegované skutkové podstaty, což svědčí závěru, že ani jeho závěry nepovažoval Ústavní soud za správné. 11. Dále stěžovatel přednáší množství tvrzení týkajících se skutkového stavu věci, které mají dosvědčovat, že jeho jednání bylo skutečně vedeno v nutné obraně, přičemž takto polemizuje především se závěry vyřčenými Nejvyšším soudem v nyní napadeném rozhodnutí. Zároveň své argumenty podporuje odkazem na mnohá soudní rozhodnutí. Celkově lze shrnout, že kromě jednání v nutné obraně stěžovatel vytýká, že neměl v úmyslu útočníka usmrtit, a že k tomu došlo jen dílem náhody a tudíž skutek není zahrnut do adekvátní formy zavinění. 12. Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud uplatnil trestní zákony v jeho neprospěch, neboť ve vztahu k nutné obraně argumentačně odkázal k novému trestnímu zákoníku, ačkoli aplikace podmínek nutné obrany je pro stěžovatele dle tohoto zákona méně příznivá s ohledem na požadavek proporcionality obranného útoku. V. Podstatný obsah spisového materiálu 13. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 2 T 12/2008, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 14. Skutek trestného činu měl b