I.ÚS 519/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 519/04 ze dne 8. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 486/2004, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2004, čj. 11 To 201/2003 - 574, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2003, čj. 1 T 139/2002 - 482, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností MUDr. Z. V. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byli stěžovatel a spoluobviněný MUDr. M. B. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou osmnácti měsíců. Uvedeným rozsudkem byl spoluobviněný MUDr. P. K. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Stíhaného skutku se dopustili tím, že stěžovatel dne 17. 1. 2000 na Urologické klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové provedl chybný zápis do ambulantní karty pacienta Z. V. (dále též "poškozený"). V zápisu zaměnil levou ledvinu, která měla být správně indikována k nefrektomii (odstranění), za ledvinu pravou. Tento nesprávný zápis byl ve zdravotnické dokumentaci následně převzat a opakován dalšími lékaři. Po převzetí poškozeného operačním týmem, s nesprávně určenou stranou operace, se operatér MUDr. M. B. neseznámil se zdravotnickou dokumentací poškozeného. Operoval bez rentgenových snímků, takže na uvedenou chybu nepřišel a dne 21. 4. 2000 poškozenému nesprávně odstranil pravou ledvinu namísto levé. Ponecháním nefunkční ledviny na levé straně došlo u poškozeného k nezvratnému selhání ledvinové funkce. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nebyl posouzen rozsah jeho zavinění a příčinné souvislosti ve vztahu k poškození zdraví pacienta jako následku. Již v rozsudku soudu prvního stupně bylo konstatováno pochybení dalších lékařů, kdy minimálně pět lékařů muselo a mělo chybu stěžovatele v zápisu (záměna levé ledviny za pravou) odhalit. Podle přesvědčení stěžovatele mělo zavinění těchto pěti lékařů výraznější podíl v dané věci než zavinění stěžovatele, pro kterého bylo pochybení těchto lékařů nepředvídatelné. Proto nemohl odpovídat za konečný následek (odstranění nesprávné ledviny). Tuto skutečnost však soudy neřešily, ačkoli řádné zjištění otázky zavinění dané situace dalšími lékaři by zcela změnilo situaci. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2004 a 7. 10. 2005 stěžovatel uvedl, že, ačkoli se dopustil administrativní chyby v podobě záměny levé ledviny za pravou, nebyl to on, kdo o provedení operace rozhodl. O provedení operace rozhodl MUDr. P. M. Soudy tak dovodily zavinění stěžovatele v podobě nevědomé nedbalosti, spočívající v tom, že sice nevěděl, ale vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět mohl a měl. V případě zavinění bylo současně nutné prokázat existenci příčinné souvislosti. Podle přesvědčení stěžovatele byla v dané věci příčinná souvislost přerušena tím, že o provedení operace rozhodly jiné osoby. Proto on sám nemohl a ani neměl vědět, jaké ohrožení může způsobit. Z těchto důvodů měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Současně uvedl, že obecné soudy nesprávně zhodnotily zjištěné důkazy a došlo k rozporům mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V tomto směru poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Obecné soudy se nezabývaly ani konstatováním znalců, že odpovědnost nese ten, kdo indikuje operaci. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR, odvolací soud a soud prvního stupně. Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se námitkou zavinění a příčinné souvislosti, která byla součástí obhajoby stěžovatele v průběhu celého trestního řízení, zabýval. Pro úplnost dodal, že tvrzení, že soud měl vrátit případ k došetření se závazným pokynem, je v rozporu se zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 a § 180 odst. 1 TrŘ). Soud nemůže žádným způsobem zasahovat do práva státního zástupce a nutit jej, aby podal obžalobu i na další osoby. S tím souvisí námitka, že soudy porušily zásadu rovnosti účastníků a tím stěžovateli upřely právo na spravedlivý proces. Navrhl ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout. Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že k závěrům, které jsou vyjádřeny v napadeném rozhodnutí o odvolání, nemá co nového dodat. O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto v souladu s běžnou praxí a rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout. Také Okresní soud v Hradci Králové setrval na svém závěru, odůvodněném ve svém rozhodnutí, na které v podrobnostech rovněž odkázal. Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, čj. I. ÚS 519/04 - 20, bylo podle § 38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodnuto o vyloučení soudce JUDr. Vojena Güttlera z projednání a rozhodování o předmětné ústavní stížnosti z důvodu osobního vztahu se stěžovatelem (§ 36 odst. 1 a § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením § 9 odst. 1 a § 10 odst. 2 rozvrhu práce Ústavního soudu nastoupil na místo vyloučeného soudce Vojena Güttlera předseda II. senátu Ústavního soudu soudce Jiří Nykodým. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisem Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 139/2002, z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je tedy nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně-právním a hmotně-právním rámci. Procesně-právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v příslušných ustanoveních zákona (§ 125 TrŘ). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ústavní soud posoudil, s ohledem na shora uvedený ústavní rámec, napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění, ale v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele nezjistil. Z obsahu ústavní stížnosti naopak vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecného soudnictví. V podstatě jen opakuje argumenty, kterými se zabýval soud prvního stupně, odvolací soud a Nejvyšší soud ČR a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádaly. Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti skutkovým a právním závěrům, učiněným před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a Nejvyšším soudem ČR, jež však obecné soudy dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Argumentace stěžovatele, že v dané věci b