I.ÚS 543/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 543/22 ze dne 29. 9. 2022 N 119/114 SbNU 129 Posouzení otázky tzv. totožnosti skutku v civilním řízení; závaznost nálezů Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obchodní společnosti INSKY, spol. s r. o., sídlem Nový svět 100/52, Ústí nad Labem, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 23 Cdo 2287/2021-563 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2021 č. j. 1 Cmo 167/2013-512, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a státního podniku Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 23 Cdo 2287/2021-563 bylo porušeno právo stěžovatelky na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 23 Cdo 2287/2021-563 se ruší. III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 14 Cm 41/2010 se podává, že stěžovatelka se smlouvou ze dne 26. 3. 2004 zavázala pro vedlejšího účastníka za úplatu provést dílo (postavit stavbu). Poněvadž vedlejší účastník nezaplatil část ceny, stěžovatelka se po něm dne 16. 3. 2010 žalobou domáhala zaplacení 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím (rozdílu mezi 35 819 818,09 Kč jako nedoplatků z šesti blíže určených faktur a 15 710 000 Kč jako vedlejším účastníkem zaplacenými zálohami). Vedlejší účastník dne 25. 1. 2011 ve vyjádření k žalobě namítl, že dodatky ke smlouvě, jimiž byla položkově sjednána cena díla, jsou neplatné, poněvadž byly uzavřeny mimo zadávací řízení v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, což potvrdil i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutími ze dne 12. 11. 2008 č. j. S166/2008/VZ-17782/2008/540/Šm a ze dne 19. 3. 2009 č. j. S167/2008-17897/2008/540/Der. Vedlejší účastník rovněž uplatnil vzájemný návrh, kterým po stěžovatelce požadoval vydání poskytnutých plnění ze smlouvy jako vydání bezdůvodného obohacení. 3. Městský soud na prvním jednání vyzval stěžovatelku k doplnění skutkových tvrzení, protože měl za to, že věc lze posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení. Nato stěžovatelka dne 6. 12. 2011 uvedla, že se neztotožňuje s hodnocením svého nároku jako vydání bezdůvodného obohacení, a trvala na jeho hodnocení jako náhrady škody; navrhla proto změnu žaloby. Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastník porušil svou zákonnou povinnost vypsat před uzavřením smluv výběrová řízení, a tím stěžovatelka utrpěla skutečnou škodu (nezaplacené faktury) a ušel jí zisk. Celkově stěžovatelka nově požadovala zaplacení 35 631 783 Kč s příslušenstvím. Městský soud usnesením ze dne 20. 1. 2012 změnu žaloby připustil. Vedlejší účastník následně vznesl námitku promlčení. 4. Městský soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2013 č. j. 14 Cm 41/2010-313 žalobu stěžovatelky zamítl (I. výrok), uložil stěžovatelce zaplatit soudní poplatek (II. výrok) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím (z nároku z jeho vzájemné žaloby; III. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok). Městský soud přisvědčil námitce promlčení vedlejšího účastníka. Poslední dodatek ke smlouvě byl uzavřen dne 5. 2. 2007 (tehdy počala běžet promlčecí lhůta), stěžovatelka však uplatnila (nárok na) náhradu škody až změnou návrhu (dne 6. 12. 2011). Protože je změna návrhu skutkově odlišná od původních skutkových tvrzení a soud je v souladu s dispoziční zásadou vymezením skutků vázán, nezbylo mu než žalobu zamítnout. Stěžovatelka přitom byla poučena o tom, že nárok lze kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení. 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 1. 2014 č. j. 1 Cmo 167/2013-419 k odvolání stěžovatelky zrušil rozsudek městského soudu v I., III. a IV. výroku a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Stěžovatelka podle vrchního soudu v původním návrhu i podání dne 6. 12. 2011 uplatnila nárok na doplacení faktur se splatností v období ode dne 6. 8. 2007 do 6. 12. 2007 (byť z odlišných titulů). Tuto část nároku uplatnila bez ohledu na právní kvalifikaci před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty. Jde-li o část nároku představující ušlý zisk, je třeba jej posoudit a zhodnotit oprávněnost námitky promlčení samostatně. 6. Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 23 Cdo 2741/2014-450 změnil usnesení vrchního soudu ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu v I. výroku a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení tak, že se rozsudek městského soudu v daném výroku potvrzuje. Podotkl, že nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Jejich skutkový stav se odvíjí od jiné skutkové podstaty (skutkového děje), porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody a příčinné souvislosti mezi uvedeným. Vylíčení rozhodných skutečností v žalobě nemohlo v posuzované věci opodstatnit závěr o odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu podle změny žaloby. Nejde o jiné posouzení téhož skutku. Městský soud vyšel ze správného právního posouzení, že počátek promlčecí lhůty se odvíjí od okamžiku, kdy se právní úkon stal neplatným, tedy nejpozději dne 5. 2. 2007. Bylo-li řízení o právu stěžovatelky na náhradu škody zahájeno až dne 6. 12. 2011 a byla-li vznesena námitka promlčení, soud nemůže právo přiznat. 7. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky nálezem ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (N 56/88 SbNU 793) rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. V něm Ústavní soud připomněl, že se běžně akceptuje zachování tzv. totožnosti skutku, jsou-li skutková tvrzení opřena o peněžitý nárok z titulu plnění ze smlouvy, ačkoliv má jít s ohledem na soudem seznanou neplatnost smlouvy o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a to i přesto, že skutečnosti relevantní z hlediska příslušných skutkových podstat jsou odlišné. Žalobce není odpovědný za to, že neplatnost smlouvy nerozpozná. Rozhodné je, zda se skutková tvrzení vážou ke stejné události (v obecném smyslu). Z rozsudku Nejvyššího soudu přitom nebylo zřejmé, v čem se situace stěžovatelky liší, uplatnila-li později nárok na náhradu škody; stejně jako u bezdůvodného obohacení jde v porovnání s nárokem na plnění ze smlouvy o rozdílný skutkový základ. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci jde o nároky vzájemně si konkurující, z nichž obstát může jen jeden, a to v závislosti na právní kvalifikaci daného skutku. Ústavní soud proto zavázal Nejvyšší soud, aby se v dalším řízení znovu zabýval tzv. totožností skutku a v souladu s principy řádného procesu zdůvodnil, jakým způsobem vzal v úvahu ústavněprávní aspekty věci. 8. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 11. 2. 2020 č. j. 23 Cdo 1383/2018-483 usnesení vrchního soudu ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu v I. výroku a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že v nyní posuzované věci stěžovatelka v žalobě tvrdila, že s vedlejším účastníkem uzavřela smlouvu, podle které plnila, a požaduje cenu díla. Naopak ve změně žaloby tvrdila, že vedlejší účastník porušil zákonnou povinnost, neprovedl-li výběrová řízení, čímž způsobil neplatnost smlouvy, v důsledku čehož stěžovatelce měla vzniknout škoda. Tzv. totožnost skutku proto nemohla být zachována. Znakem právního státu je princip právní jistoty, jehož komponentem je předvídatelnost práva a postupu orgánů veřejné moci. V tomto duchu musí být od počátku řízení jasné, o čem soud rozhoduje, poněvadž jde o účinky právní moci, nezměnitelnost a závaznost rozhodnutí. Vymezení předmětu řízení proto musí být dáno objektivně seznatelnými znaky. Za to je v občanském soudním řízení podle dispoziční zásady odpovědný zejména žalobce. 9. Odporovalo by principu právní jistoty, měl-li by být předmět řízení vymezen podle skutečností, které v žalobě nebyly uvedeny. Je třeba trvat na tom, že předmět řízení vymezuje žalobce vylíčením právně významných skuteč