I.ÚS 550/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 550/24 ze dne 26. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. C., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2024 č. j. 2 To 71/2023-14653 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2023 č. j. 39 T 10/2005-14464, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy. 2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 10. 2006 č. j. 39 T 10/2005-9474 uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 8 let a 6 měsíců. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008 č. j. 5 To 85/2007-10646. Poté, co se stěžovateli nepodařilo doručit výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, vydal krajský soud dne 10. 2. 2009 příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu. Od té doby probíhalo po stěžovateli pátrání. Na základě poznatků Policie České republiky o možném pobytu stěžovatele ve Slovenské republice, vydal krajský soud dne 27. 4. 2020 evropský zatýkací rozkaz. 3. Dne 9. 4. 2021 byl stěžovatel zadržen ve Slovenské republice a vzat do vydávací vazby. Slovenská prokuratura následně po krajském soudu opakovaně požadovala, aby dodal informace, z nichž by vyplývalo, že trest odnětí svobody nebyl podle českých právních předpisů promlčen. Slovenské soudy následně rozhodly, že se na území Slovenské republiky evropský zatýkací rozkaz nevykoná, neboť dospěly k závěru, že výkon trestu odnětí svobody byl promlčen (podle slovenských právních předpisů). Stěžovatel byl nakonec na základě stejného evropského zatýkacího příkazu zadržen na území Španělského království, odkud byl dne 5. 7. 2022 vydán do České republiky. 4. Dne 31. 8. 2022 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce návrh na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu. Usnesením ze dne 27. 10. 2022 krajský soud tento návrh zamítl. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") však toto usnesení následně zrušil a nařídil krajskému soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. 5. Krajský soud usnesením ze dne 2. 10. 2023 č. j. 39 T 10/2005-14464 (dále jen "napadené usnesení krajského soudu") návrh stěžovatele opět zamítl. Dne 10. 2. 2009 došlo vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody k přerušení promlčecí desetileté doby, která by běžela do 10. 2. 2019. Do této doby se však nezapočítává doba, po kterou stěžovatel pobýval v cizině. Z doplněného dokazování vyplynulo, že stěžovatel od roku 2006 do zadržení dne 9. 4. 2021 pobýval v zahraničí, konkrétně ve Slovenské republice. Krajský soud proto dospěl k závěru, že promlčecí doba neuplynula. 6. Následnou stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu zamítl vrchní soud usnesením ze dne 18. 1. 2024 č. j. 2 To 71/2023-14653 (dále jen "napadené usnesení vrchního soudu"). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv zjednodušeně v tom, že krajský soud ani vrchní soud v souvislosti s během promlčecí doby výkonu trestu odnětí svobody dostatečně neprokázaly, že trvale pobýval v cizině s úmyslem vyhnout se výkonu trestu. Soudy jednotlivé důkazy hodnotily tendenčně v jeho neprospěch. Trvá na tom, že výkon jeho trestu byl promlčen. Nadto namítá, že Slovenskou republiku nelze považovat za cizinu ve smyslu § 94 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákoník, neboť jde o zemi, jíž je státním příslušníkem. 8. Jde-li o hodnocení důkazů, soudy nevymezily přesnou dobu, po kterou se stěžovatel měl v cizině zdržovat s úmyslem vyhýbat se výkonu trestu, a nezabývaly se ani důvody jeho pobytu ve Slovenské republice. Přitom odkázal na nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18. Podle stěžovatele stát nesmí těžit z vlastního pochybení na úkor jednotlivců (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2013 ve věci Bogdel proti Litvě, stížnost č. 41248/06). Při posouzení běhu promlčecí doby soudy nezohlednily, že krajský soud zůstal po vydání příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody pasivní a nečinil kroky směřující k jeho zajištění. 9. Stěžovatel rovněž namítá, že neměl možnost se k provedeným důkazům vyjádřit, neboť krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání. Na něm by stěžovatel všechny nesrovnalosti vysvětlil. Dále v ústavní stížnosti podrobně rozporuje jednotlivé důkazy. Soudům mj. vytýká, že vycházely pouze z jeho výpovědí (zejména ze dne 12. 4. a 14. 5. 2021) učiněných před slovenskými orgány. Protokolace jeho výpovědí není přesná, protože byl pod nátlakem a ve špatném zdravotním stavu. Soudy měly vycházet ze zvukového záznamu. Přitom mu nemůže jít k tíži, že takový zvukový záznam neexistuje. Nikdy neuvedl, že by dlouhodobě žil na Slovensku kvůli nemoci svého otce a bydlel u své matky. 10. I slovenské soudy uznaly, že o pobytu stěžovatele ve Slovenské republice neexistují důkazy, kromě několika záznamů o dopravních přestupcích z roku 2019, natož že by se zde zdržoval v úmyslu vyhnout se výkonu trestu odnětí svobody. Soudy si měly vyžádat např. výpis výběrů z bankomatů, stejně tak měly řádně (vhodně zvoleným postupem a vhodně formulovanými dotazy) prověřit jím uváděné adresy, na kterých v B. bydlel, nemůže ani za to, že byla skartována jeho zdravotní dokumentace. Stěžovatel trvá na tom, že veškeré jeho návštěvy Slovenské republiky byly pouze dočasné a nahodilé, a to převážně z rodinných důvodů. Soudy se nijak nevypořádaly s důkazy získanými prostřednictvím mezinárodní právní pomoci od slovenských orgánů týkající se záznamů o stěžovateli v pojišťovnách, bankách, úřadech a dalších evidencích. Nebyly zjištěny žádné informace o trvalém pobytu stěžovatele ve Slovenské republice s úmyslem vyhýbat se výkonu trestu. Podle stěžovatele mohly být všechny nejasnosti odstraněny např. výslechem jeho matky, bratra nebo partnerky, české orgány jej nadto mohly kdykoli kontaktovat na jeho nezměněném telefonním čísle uveřejněném na internetu. 11. Důkazní břemeno k prokázání nepromlčení výkonu trestu odnětí svobody leží na orgánech činných v trestním řízení, ty musí dostatečně zjistit všechny potřebné skutečnosti k dobám, které se do promlčecí doby nezapočítávají. Soudy nezohlednily, že se stěžovatel při svém pobytu ve Slovenské republice (jako její občan) nesnažil nijak skrývat, vystupoval pod svým jménem, komunikoval se slovenskými orgány a byl kontaktní. Stěžovatel namítá, že se soudy nevypořádaly s požadavkem na rozumnost trestní represe, tedy s tím, zda je výkon jeho trestu odnětí svobody nadále účelný [nález ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327)]. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 13. S ohledem na okolnosti posuzované věci a uplatněné námitky stěžovatele považoval Ústavní soud za vhodné vyžádat si vyjádření krajského soudu a vrchního soudu. Jejich vyjádření následně zaslal stěžovateli na vědomí a poskytl mu příležitost k případné replice. 14. Vrchní soud předně připomněl, že ve věci rozhodoval dvakrát, přičemž poprvé usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na vydání rozhodnutí o promlčení trestu odnětí svobody stěžovatele zrušil. Zároveň zkritizoval pasivní přístup krajského soudu k zajištění nástupu stěžovatele do výkonu trestu. Krajskému soudu uložil, aby se podrobněji zabýval pobytem stěžovatele v cizině, a to právě pro účely posouzení možného promlčení výkonu trestu. Dále vrchní soud pouze shrnul obsah napadeného usnesení, na jeho důvodnosti a zákonnosti trvá. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polem