I.ÚS 553/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 553/04 ze dne 25. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem v Brně, Kuřimská 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 11 Tdo 178/2004, v části týkající se stěžovatele, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21.6.2002, čj. 3 T 24/2002-1523, byl stěžovatel odsouzen pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písmeno b) tr. zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu, poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Tímtéž rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro jeden dílčí útok podvodu. Odvolání proti odsuzující části rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.6.2003, sp.zn. 12 To 539/2002, zamítnuto. Zprošťující část rozsudku nabyla právní moci. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním podle § 265b odst. 1 písmeno e) tr. řádu, které však Nejvyšší soud odmítl. Porušení ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písmeno d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud porušil svou přezkumnou povinnost, především povinnost zjistit, zda byla šetřena všechna práva stěžovatele, zda dokazování bylo úplné a zda skutkové závěry, které soud I. stupně učinil, jsou v souladu s důkazy, které před ním byly provedeny. Podle stěžovatele zprošťujícím výrokem soudu I. stupně, který nabyl právní moci, byla vytvořena překážka rei iudicatae; odvolací soud měl odsuzující rozsudek ve výroku o vině trestnými činy podvodu a poškozování cizích práv, spáchanými v jednočinném souběhu se skutkem, pro nějž byl zproštěn obžaloby, zrušit a zprostit jej v tomto rozsahu obžaloby. Soud měl aplikovat na předmětný případ ust. § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, z něhož plyne, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek. Podle stěžovatele na jeho případ nelze aplikovat ustanovení podle § 11 odst. 2 tr. řádu. Soudy totiž nesprávně posoudily otázku, zda ustanovení § 11 odst. 2 tr. řádu, účinné od 1.1.2002 - jež nebrání trestnímu stíhání, i když existuje důvod jeho nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 trestního řádu u některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu - lze vztáhnout i na případy, kdy o části pokračujícího trestného činu bylo pravomocně rozhodnuto po 1.1.2002, i když se skutek stal před 1.1.2002. Uvedená ustanovení trestního řádu mají prý totiž nejen procesní účinky, nýbrž i významné důsledky hmotněprávní. Stěžovatel zde odkázal na ust. § 16 odst. 1 tr. zákona, podle něhož pozdější zákon lze použít pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější ve srovnání s trestním zákonem, který byl účinný v době spáchání trestného činu. Z výše uvedeného vyplývá, že znění trestního zákona před 1.1.2002 bylo pro stěžovatele příznivější a proto měla být věc posouzena podle tohoto znění, kdy byla vytvořena překážka věci pravomocně rozsouzené. Podle stěžovatele byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, proto, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Krajský soud v Hradci Králové měl v odvolacím řízení dotčenou část rozsudku zrušit ve všech výrocích týkajících se osoby stěžovatele a nově měl rozhodnout jen o zbytku obžaloby, týkajícího se trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny. Z rozhodnutí dovolacího soudu nepřímo vyplývá, že procesní předpis platný v době rozhodování má vyšší právní sílu než předpis hmotněprávní. Stěžovatel vyslovil i domněnku, že uváděné porušení ústavních práv obecnými soudy má svou příčinu v porušení čl. 24 Listiny, neboť přístup soudů byl ovlivněn jeho příslušností k rómskému etniku. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že rozsudkem Okresního soudu v Pradubicích ze dne 21.6.2002, čj. 3 T 24/2002-1543, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.6.2003, sp.zn. 12 To 539/2002, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 11 Tdo 178/2004, bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil (toliko) napadené usnesení Nejvyššího soudu v části týkající se stěžovatele. Zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, ani zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové nenavrhl. Zároveň požádal, aby Ústavní soud rozhodl předběžným opatřením o odložení výkonu trestu, který mu byl uložen. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 24/2002, vedený u Okresního soudu v Pardubicích. Zjistil, že stěžovatel byl (spolu s F. Z.) rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21.6.2002, čj. 3 T 24/2002-1543, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písmeno b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu ust. § 8 odst. 1 tr. zákona, trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a stěžovatel sám i trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle skutkových zjištění soudu I. stupně, potvrzených soudem odvolacím, se stěžovatel (spolu s F. Z. a J. B.) uvedených trestných činů dopustil tím, že v průběhu měsíce června roku 2000 J. B. vyhotovil na žádost stěžovatele fotografie ve formátu na průkazy, stěžovatel od něj tyto fotografie převzal a obstaral mu padělané občanské průkazy na různá jména. Tyto průkazy použil J. B. k založení účtů u některých bank. Obžalovaní ve dnech 15.8., 16.8. a 21.8.2000 podali na poště v Chrudimi a Heřmanově Městci celkem 95 balíkových zásilek na dobírku určených odběratelům, kteří si na základě jejich inzerátů v časopisu Anonce a v inzertní rubrice na Internetu (po telefonické domluvě se stěžovatelem) objednali zaslání mobilních telefonů Nokia, přičemž obžalovaní zásilky naplnili bezcennými předměty. Celková hodnota zásilek činila 1.054.000,- Kč. Stěžovatel byl však (spolu s F. Z.) podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby v té části, kde se mu kladlo za vinu, že po telefonické nabídce dne 3.7.2000 kolem 18. hodiny pod záminkou prodeje levných mobilních telefonů vylákal na V. F. finanční částku 10.000,- Kč, aniž by mu požadované zboží předal. Zproštění obžaloby soud opřel o závěr, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal právě stěžovatel. Rozsudek napadli odvoláním jak oba obžalovaní, tak státní zástupce. Krajský soud v Hradci Královém usnesením ze dne 18.6.2003, čj. 12 To 539/2002-1671, je však jako nedůvodná zamítl. Proti usnesení o zamítnutí odvolání podal stěžovatel dovolání s poukazem na to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Zprošťujícím výrokem, který před soudem I. stupně nabyl právní moci, byla prý vytvořena překážka rei iudicatae a odvolací soud měl odsuzující rozsudek ve výroku o vině trestnými činy podvodu a poškozování cizích práv, spáchaných v jednočinném souběhu se skutkem, pro nějž byl zproštěn obžaloby, zrušit, neboť jeho postihu bránilo ust. § 11 odst. 1 písmeno f) tr. řádu. V tomto kontextu odmítl aplikaci § 11 odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 21.4.2004, sp.zn. 11 Tdo 178/2004, odmítl. Uvedl, že podstatou jeho námitek je tvrzení, že jeho trestní stíhání v posuzovaném případě skončilo jeho odsouzením za 95 dílčích útoků pokračujícího trestného činu v rozporu se zákonem, neboť soudy obou stupňů proti němu vedly řízení i v době, kdy tomu bránila překážka věci rozsouzené, vytvořená pravomocným zproštěním obžaloby pro jeden z dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu. Podle Nejvyššího soudu z ust. § 16 odst. 1 tr. zákona vyplývá, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení upravuje časovou účinnost trestního zákona jako hmotněprávního předpisu. Z tohoto hlediska zůstala trestnost trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, pro který byl stěžovatel postaven před soud, pozdější právní úpravou nedotčena. Oproti stavu v době spáchání trestného činu se nezměnilo ani hmotněprávní ustanovení § 89 odst. 3 tr. zákona o pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud dodal, že při aplikaci procesního předpisu postupují orgány činné v trestním řízení podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu (lex