I.ÚS 555/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 555/22 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 7 Tdo 1185/2021-2514, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2021 č. j. 4 To 253/2020-2485 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2020 č. j. 32 T 80/2019-2346, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dál jen "okresní soud") uznán vinným přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, a to oběma ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (pod bodem I.), přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (pod bodem II.) a přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem III.). Skutků pod body I. a II. se stěžovatel zkráceně uvedeno dopustil tím, že ve vzájemné součinnosti s V. L., jako příslušník Policie České republiky v době výkonu služby v kanceláři Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích, v rámci trestního řízení při postupu podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, při objasňování a prověřování trestné činnosti poškozeného M. R. (dále jen "poškozený"), nutili poškozeného k doznání tím, že mu vyhrožovali, a to i stíháním pro trestnou činnost, pro kterou nebyl ani podezřelý, uráželi ho, stěžovatel záměrně do protokolu nezapsal, že poškozený opakovaně spáchání konkrétních jednání popřel, V. L. poškozeného udeřil do tváře, stěžovatel mu vyhrožoval fyzickým násilím, křičeli na něj apod., vše s cílem přinutit jej k doznání. Skutku pod bodem III. se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že jako zapisovatel nezapsal do úředního záznamu o podaném vysvětlení podstatný obsah tvrzení svědkyně N. D., že poškozený opakovaně předával jí a jiným osobám látku pervitin. Za to mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Současně mu bylo povoleno hradit peněžitý trest v měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Poškozený byl s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. K odvoláním příslušného státního zástupce (v neprospěch stěžovatele), stěžovatele a jeho manželky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 4. 2020 č. j. 4 To 253/2020-2382 podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil a podle § 222 odst. 2 trestního řádu věc postoupil služebnímu funkcionáři Policie České republiky příslušnému k vedení řízení o kázeňském přestupku, neboť jako kázeňský přestupek by jednání stěžovatele mohlo být posouzeno. 4. K odvolání Nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2020 č. j. 7 Tdo 865/2020-2408 usnesení krajského soudu zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí pozbyvších tím podkladu a krajskému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 5. Krajský soud po vrácení věci znovu rozhodl o podaných dovoláních usnesením ze dne 5. 1. 2021 č. j. 4 To 253/2020-2436 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) a § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil a podle § 222 odst. 2 trestního řádu věc postoupil služebnímu funkcionáři Policie České republiky příslušnému k vedení řízení o kázeňském přestupku, neboť jako kázeňský přestupek by jednání stěžovatele mohlo být posouzeno. 6. Také toto druhé usnesení krajského soudu bylo k dovolání Nejvyššího státního zástupce zrušeno, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 411/2021-2465. Věc byla opětovně přikázána krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. 7. Následně krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem z podnětu odvolání příslušného státního zástupce rozsudek okresního soudu zrušil a sám nově uznal stěžovatele vinným pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a pokračujícím přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, oběma ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (pod body I. a II.) a přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem III.). Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu ve výměře osmnácti měsíců. Poškozený M. R. byl s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že procesní námitka stěžovatele, že záznamy o sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu nejsou jako důkazní prostředek použitelné, neodpovídá v dovolání deklarovaným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Zdůraznil, že z hlediska zásad spravedlivého procesu se danou námitkou podrobně zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích v dané věci, zejména v usnesení ze dne 1. 9. 2020 č. j. 7 Tdo 865/2020-2408, na které odkázal a uzavřel, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru o použitelnosti záznamů o sledování osob v nyní posuzované věci. Poukázal na to, že v daném případě šlo o použití záznamů v jiné trestní věci, a to záznamů pořízených při sledování na základě povolení soudce podle § 158d odst. 3 trestního řádu. Za nesprávný označil Nejvyšší soud názor stěžovatele, že povolí-li soudce sledování podle § 158d odst. 3 trestního řádu, nelze záznamy v jiné trestní věci jako důkaz použít. Uvedl, že v posuzované věci důkazní použití záznamů o sledování neodporuje zásadě proporcionality, neboť sledování bylo povoleno v objektu kanceláře, kde byly prováděny služební úkony policie (kde je míra chráněného soukromí podstatně nižší než v obydlích chráněných právem na domovní svobodu), přičemž vyšlo najevo jiné trestné jednání, které nebylo možno označit za bagatelní. 9. Nejvyšší soud se ztotožnil také s právním posouzením zjištěných skutků a přisvědčil i závěru, že jednání pod body I. a II. výroku rozsudku okresního soudu tvoří dílčí útoky pokračujícího trestného činu, což okresní soud nevyjádřil ve výroku svého rozsudku, ale toto pochybení napravil krajský soud ve svém rozhodnutí. Na základě učiněných skutkových zjištění neshledal Nejvyšší soud žádné pochybnosti ani u spáchání skutku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, neboť ač nebyla prokázána předchozí dohoda stěžovatele a V. L. ohledně fyzického násilí vůči poškozenému M. R., z jednání stěžovatele vyplynulo, že se vůči tomuto projevu nijak neohradil, ale že jej schvaloval a navázal na něj dalším nátlakem na poškozeného výhrůžkou "nemel, vole, nebo ti dám lepáka ještě já". Byť byl tedy podíl stěžovatele na trestné činnosti menší, společný úmysl byl u něj dán v celém rozsahu. 10. Za právně relevantně uplatněnou, avšak zjevně neopodstatněnou, označil Nejvyšší soud námitku stěžovatele, že ve věci došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podotkl, že stěžovatel se dopustil více dílčích skutků a že tendence post