I.ÚS 565/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 565/04 ze dne 2. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., proti usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 2004, č.j. 29 Odo 972/2003-196, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. 14 Cmo 375/2002-153, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2002, č. j. 47 Cm 162/99-112, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2002, č. j. 47 Cm 162/99-112, zamítl žalobu stěžovatele (žalobce) proti žalovanému č.1 ČESKÝ INVESTIČNÍ HOLDING, a.s., se sídlem Uhelný trh 9, Praha 1, IČ 44265590 (dále jen "ČIH"), a proti žalovanému č. 2 FORMINSTER ENTERPRISES LIMITED (dále jen "FEL"), o určení neplatnosti smlouvy, rozhodl, že žaloba se žádostí, aby byla určena neplatnost smlouvy uzavřené dne 2. 12. 1997 mezi žalovanými o úplatném převodu akcii společnosti Kotva, a.s. (dále jen "Kotva") se zamítá (výroková část I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit ČIHu k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku Kč 1,194.308,- (výroková část II.) a vyslovil, že stěžovatel je povinen zaplatit FELu k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku Kč 597.154,-, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výroková část III.) Městský soud v Praze (dále jen "MěS") poukázal zejména na ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., podle něhož se lze žalobou domáhat rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby je tedy prokázání existence naléhavého právního zájmu na takovém určení. Naléhavý právní zájem je dán tehdy, jestliže je právní postavení žalobce (stěžovatele) bez určení neplatnosti smlouvy nejisté nebo tam, kde by bez takového určení bylo jeho právo ohroženo či porušeno. Určovací žaloba má vždy poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce (stěžovatele) dříve než dojde k porušení práva nebo právního vztahu. "Určovací žaloba tím, že je podmíněna naléhavosti právního zájmu, má preventivní charakter a nelze ji, vyjma vzácných případů, kdy by její dopad byl širší a představoval by prevenci k žalobám na plnění žalobců, kteří by byli v totožném právním postavení jako žalující strana, vůči témuž žalovanému, úspěšně podat v těch případech, kde již k porušení práva či právního vztahu došlo a kde lze uplatnit nárok na plnění, protože v rámci rozhodování o nároku na plnění je vždy nutné jako prejudiciální otázku řešit otázku platnosti právního úkonu, o který je takový nárok opřen". MěS proto dovodil, že je povinen dříve než přistoupí k posuzování neplatnosti žalobou napadené smlouvy, zabývat se otázkou aktivní legitimace žalobce (stěžovatele). MěS dále konstatoval, že stěžovatel není účastníkem předmětné smlouvy a opírá svoji aktivní legitimaci o to, že je akcionářem ČIHu a o dopad této smlouvy na výši jeho podílu na zisku společnosti, resp. na výši případného podílu na likvidačním zůstatku. Práva a povinnosti akcionáře nebyla a nejsou ponechána na vůli ujednání těchto subjektů, ale jsou upravena kogentními ustanoveními obchodního zákoníku (§ 178 a násl. obchodního zákoníku ve znění účinném k 31. 12. 2000; dále jen "obch.z."). Ustanovení § 194 obch.z. pak upravovalo povinnosti členů statutárního orgánu akciové společnosti (dále jen "a.s.") při výkonu jejich funkce, k nímž náležela i povinnost náležité péče, stanovilo jejich odpovědnost za porušení povinností a podmínky, za nichž se poškozený věřitel může vůči společnosti, resp. členům představenstva domáhat náhrady škody. MěS další důkazy směřující k prokazování neplatnosti a nevýhodnosti předmětné smlouvy neprováděl, neboť z důkazů provedených a skutečností mezi účastníky nesporných měl za prokázané, že stěžovatel jako akcionář ČIHu není aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy, neboť případným vyhovujícím rozhodnutím o této žalobě by nedošlo k žádné změně právního postavení stěžovatele, jenž není smluvní stranou žalobou napadené smlouvy. MěS proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení MěS rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť oba žalovaní byli ve věci úspěšní a proto jim náleží náhrada nákladů řízení. Výše jejich náhrady nákladů za právní zastoupení vychází z tarifní hodnoty věci odpovídající výši kupní ceny sjednané v předmětné smlouvě [§ 7, § 9 odst. 1, odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátní tarif (dále jen "vyhl. Č. 177/96 Sb.")], která představuje odměnu za jeden úkon právní služby ve výši Kč 298.502,- a 1x paušál dle § 13 odst. 3 citované vyhl. ve výši Kč 75,-. Výše nákladů právního zastoupení ČIHu činí částku Kč 1,194.308,-, a to za převzetí věci, písemné vyjádření k žalobě a 2x účast u jednání soudu. Výše nákladů právního zastoupení FELu činí částku Kč 597.157,- připadající na dva úkony právní služby, a to převzetí věci a účast u jednání soudu. Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, č. j. 14 Cmo 375/2002-153, citovaný rozsudek MěS ve výroku ve věci samé potvrdil. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit ČIHu k rukám jeho právního zástupce 240.350,-Kč a FELu k rukám jeho právního zástupce 120.175,- Kč. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení ČIHu k rukám jeho právního zástupce 6.350,- Kč a FELu k rukám jeho právního zástupce 6.350,- Kč. VS konstatoval, že stěžovatel vytýkal MěSu nesprávné právní posouzení věci a neprovedení navrhovaných důkazů. Podle protokolu o jednání ze dne 20. 9. 2002 však účastníci po poučení podle § 119a o.s.ř. žádné návrhy na doplnění dokazování neměli. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem MěSu, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nebyl účastníkem napadené smlouvy a smlouva nijak jeho právní postavení akcionáře ČIHu (vymezené souborem práv a povinností dle obch.z., resp. stanov společnosti) nezměnila. Stěžovatel dovozoval naléhavý právní zájem z toho, že spornou smlouvu neprojednala valná hromada ČIHu, ač se tak podle zákona mělo stát, neboť se jednalo o převod majetku větší hodnoty z akcionáře na akciovou společnost. Okolnost, že FEL byla v době uzavření napadené smlouvy akcionářkou ČIHu stěžovatel neprokázal a ani nenavrhl před MěS k tomuto tvrzení (přes poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř.) žádný důkaz. Proto VS rozsudek MěSu ve výroku ve věci samé potvrdil. VS však změnil výrok rozhodnutí MěSu v části o náhradě nákladů řízení. Poukázal na to, že soud prvního stupně při stanovení sazby odměny za úkon právní služby správně považoval za tarifní hodnotu kupní cenu sjednanou ve sporné smlouvě (srov. vyhl. č. 177/1996 Sb.). Cena činila podle zjištění odvolacího soudu 850,015.968,- Kč. VS nejprve (s odkazem na zjištění učiněná ze smlouvy) stanovil náklady právní služby ČIHu 961.400,- Kč a náklady právní služby FELu 480.700,- Kč. Následně, za použití § 150 o.s.ř., výši náhrady nákladů řízení zčásti, tj. o 75 % krátil z důvodů zvláštního zřetele hodných; šlo o hrubý nepoměr mezi náklady právní služby před soudem I. stupně a před soudem II. stupně, kde byla již aplikována vyhl. č. 474/2000 Sb., a o okolnost, že vlastní neplatností sporné smlouvy se soud I. stupně ani nezabýval. Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 8. 6. 2004, č.j. 29 Odo 972/2003-196, stěžovatelovo dovolání, ve kterém stěžovatel co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení v prvé řadě uvedl, že dovolání je nepřípustné, neboť neshledal zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nebo některé v něm řešené právní otázky. K názoru stěžovatele, že jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení plyne z toho, že vyhovění žalobě by mohlo mít příznivý dopad (který spatřuje v oprávnění na výplatu dividendy a její výši, na výši případného likvidačního zůstatku či samotnou hodnotu akcií) na jeho právní postavení, Nejvyšší soud uvedl, že posouzení toho, zda by vyhovění žalobě stěžovatelem tvrzené účinky skutečně mělo (a zda tedy je dán jeho naléhavý právní zájem), je věcí konkrétního posouzení napadané smlouvy a jejich důsledků pro hospodářskou situaci ČIHu. Takové posouzení však postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť je významné jen pro projednávanou věc. NS proto uzavřel, že již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí VSu za zásadně právně významné považovat. K dovolatelově (stěžovatelově) námitce, že žaloba na určení neplatnosti napadené smlouvy je jediným způsobem, jak se jako akcionář ČIHu mohl domáhat ochrany svých práv, NS uvedl, že stěžovatel sice dovozoval naléhavý právní zájem z toho, že spornou smlouvu neprojednala valná hromada ČIHu, ač se tak podle zákona mělo stát, neprokázal však, že taková povinnost ČIHu vznikla; neprokázal totiž, že FEL byl v době uzavření napad