I.ÚS 607/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 607/24 ze dne 9. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky BENEFIT Development a.s., sídlem Vičice 15, Březno, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, sídlem Gorazdova 1982/19, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023 č. j. 30 Cdo 2049/2023-313, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 4 Ústavy České republiky. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 910 021,77 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu při poskytnutí územně plánovací informace. Škoda měla spočívat v tom, že stěžovatelka vynaložila prostředky na přípravu projektu pietního parku, ačkoli zamýšlený projekt nebylo možné podle územně plánovací dokumentace uskutečnit. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 č. j. 65 C 119/2018-245 žalobu stěžovatelky zamítl. Připomněl, že objektivní odpovědnost státu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), předpokládá splnění tří předpokladů, a to 1) existenci nesprávného úředního postupu; 2) vznik škody; a 3) příčinnou souvislost. Zdůraznil, že územně plánovací informace podle § 21 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), je předběžnou informací ve smyslu § 139 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Tato informace plní pouze informační účel a nenahrazuje rozhodnutí o jakýchkoli právech či povinnostech žadatele. Až v samotném řízení o vydání územního rozhodnutí správní orgán zkoumá naplnění podmínek § 90 stavebního zákona, mj. i to, zda je záměr souladný s územně plánovací dokumentací, potažmo s cíli a úkoly územního plánování. 4. Obvodní soud přisvědčil, že i poskytnutí nesprávné územně plánovací informace může představovat nesprávný úřední postup. Nelze z ní však dovozovat výsledek rozhodnutí v územním řízení, neboť míra a rozsah posuzovaných podmínek se nepřekrývají. Žádost stěžovatelky o poskytnutí územně plánovací informace vymezovala její záměr pouze v obecné rovině, aniž by k ní byla přiložena např. podrobnější projektová dokumentace. Stěžovatelka si proto musela být vědoma, že poskytnutá územně plánovací informace nemůže garantovat příznivý výsledek navazujících řízení, a tedy i úspěšné uskutečnění projektu pietního parku. Z jejího textu bylo dostatečně patrné, že uskutečnění projektu bude možné pouze za splnění specifických (mimořádných) podmínek. Obsah informace byl shodný s původním vyjádřením EIA vypracovaným v řízení o umístění stavby, které stěžovatelka iniciovala. Správnost tohoto vyjádření potvrdil i Nejvyšší správní soud. Proto poskytnutím územně plánovací informace nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. 5. I z dalších okolností vyplynulo, že uskutečnění projektu pietního parku není vyloučené, jeho přípustnost je nicméně nutné posuzovat podle individuálních parametrů navržených stěžovatelkou. Stěžovatelka tedy nepozbyla reálnou možnost dosáhnout vydání územního rozhodnutí, které by umožňovalo vybudování pietního místa, jak zamýšlela. Předpoklady odpovědnosti státu za škodu tedy nebyly naplněny. 6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudkem ze dne 22. 2. 2023 č. j. 72 Co 404/2022-289 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry. Ve světle všech okolností věci včetně soudních rozhodnutí nemohla obstát argumentace stěžovatelky, že nebylo možné dosáhnout kladného rozhodnutí o umístění stavby, neboť jednoznačně nebyl shledán rozpor jejího záměru s územním plánem hlavního města Prahy. Pro posouzení vzniku tvrzené škody byl významný výsledek územního řízení, který civilní soud nemohl předjímat. Rovněž dodal, že již před vydáním územně plánovací informace došlo ke změně územního plánu, takže stavební úřad nepochybil, jestliže stěžovatelku neinformoval o podrobném členění ploch zeleně na plochy určené pro parky a pro hřbitovy a o souvisejících omezeních. 7. Stěžovatelka následně podala proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka založila svoji argumentaci na nesouhlasu se závěrem soudů, že poskytnutí územně plánovací informace nelze považovat za nesprávný úřední postup a že z hlediska posouzení existence škody bylo nutné vyčkat rozhodnutí o umístění stavby. Stěžovatelka však podle Nejvyššího soudu nebrojila proti samostatnému důvodu zamítnutí své žaloby spočívající v tom, že pouze na základě obsahu územně plánovací informace nemohla důvodně předpokládat, že bude vydáno pro ni pozitivní rozhodnutí o umístění stavby. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolání není přípustné, jestliže dovolatel brojí jen proti jednomu z více důvodů, které samy o sobě odůvodňují rozhodnutí odvolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka ve své obsáhlé a ne příliš přehledné ústavní stížnosti nejprve podrobně popsala svůj postup směřující k uskutečnění projektu pietního parku. V této souvislosti rozebrala obsah podstatných částí územně plánovací dokumentace, důvody, které ji vedly k podání žádosti o poskytnutí územně plánovací informace, a průběh všech souvisejících kroků v řízení o umístění stavby, včetně vyjádření EIA a na něj navazujících správních a soudních rozhodnutí. Byť na základě rozhodnutí správních soudů zůstalo v platnosti vyjádření EIA, soudy se dostatečně nezabývaly tím, zda je projekt stěžovatelky v souladu s územním plánem hlavního města Prahy. Správní orgány tedy následně stejně shledaly rozpor. 9. Stěžovatelka namítá, že územně plánovací informace neobsahovala údaj o rozporu jejího projektu pietního parku s územním plánem hlavního města Prahy, proto její poskytnutí považuje za nesprávný úřední postup. Umístění stavby není z důvodu tohoto rozporu možné, a proto stěžovatelce vznikla škoda, neboť již vynaložila náklady na uskutečnění projektu. Dále uvádí, že obvodní soud v prvním rozsudku ze dne 18. 2. 2020 č. j. 65 C 119/2018-12 shledal, že poskytnutí územně plánovací informace bylo nesprávným úředním postupem. Tento rozsudek sice byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2021 č. j. 30 Cdo 708/2021-189, avšak závěr o nesprávném úředním postupu Nejvyšší soud nezpochybnil. Obvodní soud až v nynější fázi řízení dospěl k přesnému opaku, a to údajně na základě rozhodnutí správních soudů. 10. Podle stěžovatelky byl jediným důvodem zamítnutí žaloby závěr, že poskytnutí územně plánovací informace nebylo nesprávným úředním postupem. Jinými předpoklady odpovědnosti státu za škodu se soudy nezabývaly. Jiné důvody proto nejsou pro přípustnost dovolání relevantní. Argumentace městského soudu, podle níž je nutné vyčkat výsledku rozhodnutí o umístění stavby, aby bylo možné posoudit vznik škody, neobstojí, jestliže je územně plánovací informace nesprávná. Tato argumentace proto nemohla být samostatným důvodem zamítnutí žaloby. Totéž platí i o závěru, že územně plánovací informace obsahovala údaj o tom, že některé části projektu je možné uskutečnit jen výjimečně. 11. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně odmítl její dovolání z toho důvodu, že nebrojila proti závěru soudů, že na základě obsahu územně plánovací informace nemohla důvodně předpokládat, že bude vydáno pro ni pozitivní rozhodnutí o umístění stavby. Tento důvod nebyl samostatným důvodem zamítnutí žaloby, neboť souvisel se vznikem škody (druhý předpoklad odpovědnosti státu), nikoli s absencí nesprávného úředního postupu (první předpoklad odpovědnosti státu). 12. V případě pochybností měl Nejvyšší soud postupovat ve prospěch stěžovatelky. Napadení všech důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta, závisí i na kvalitě odůvodnění soudního rozhodnutí. Není podstatné, zda je určitá otázka pro rozhodnutí věci objektivně významná, ale zda ji za významnou považoval odvolací soud. Po účastníkovi řízení n