I.ÚS 612/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 612/14 ze dne 28. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. Jarmily Veselé, zast. JUDr. Zorou Švábíkovou, advokátkou, sídlem Hradecká 3, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2012, č.j. 54 Co 54/2012-178, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17.10.2011, č.j. 12 C 350/2008-155, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a společnosti Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a.s., sídlem Čechova 1151, Mladá Boleslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaný rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud"). K věci uvedla, že rozsudkem městského soudu byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, kterým jí byla povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 78 621,50 Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka podala proti oběma rozsudkům dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2013, č.j. 33 Cdo 3007/2012-237 zamítnuto (pozn. správně má být "odmítnuto" - viz níže). Současně podala ústavní stížnost, která byla pro předčasnost odmítnuta. Městský soud potvrzující výrok odůvodnil shodně s názorem obvodního soudu, který shledal postup žalobce (tj. vedlejší účastnice) vůči stěžovatelce za důvodný a odpovídající platným právním předpisům; stěžovatelka neprokázala, že tvrzené množství vody v inkriminovaném období neodebrala, a navíc nevyužila možnost uváděnou v § 16 odst. 4 zák. č. 274/2001 Sb. a nenechala si na vlastní náklady provést metrologickou zkoušku vodoměru nezávislým měřidlem. Dále stěžovatelka popsala dlouholetý právní vztah s vedlejší účastnicí, od níž odebírá vodu používanou pro zalévání zahrady, a zabývala se povahou tohoto právního vztahu, v němž považuje vedlejší účastnici za monopolního dodavatele. V další části namítá, že v průběhu řízení došlo k několika pochybením, přičemž její námitky jsou koncentrovány na postup soudu při zjišťování nároku vedlejší účastnice na úhradu ceny za údajně odebranou vodu, zpochybňuje množství odebrané vody tvrzením o vadnosti vodoměru, jakož i postup vedlejší účastnice při přezkoumání jeho bezchybnosti, a znovu připomíná dominantní postavení vedlejší účastnice a jeho zneužití. Domnívá se, že obvodní soud a městský soud při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon o vodovodech a kanalizacích a zvolily pouze formalistický přístup k posouzení nároku vedlejší účastnice. Postup vedlejší účastnice, která zneužila svého monopolního postavení, vyhrožovala stěžovatelce, nechala zničit jediný důkaz v tomto sporu a uváděla v omyl jak ji, tak soud, považuje za typickou ukázku jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Nesouhlasí s právním hodnocením městského soudu ohledně neexistence povinnosti dodavatele upozornit odběratele na možnost nechat si na vlastní náklady provést metrologickou zkoušku vodoměru, či mu ji nabídnout, protože vedlejší účastnice stěžovatelku záměrně neinformovala o této možnosti, nečiní tak ani v obchodních podmínkách, které tvoří přílohu uzavíraných smluv, ani na svých internetových stránkách; naopak, vedlejší účastnice tvrdila, že jediným řešením pro odstranění pochybností je zaslání vodoměru na prozkoušení do zkušebny. Uložení povinnosti uhradit požadovanou částku i se zákonnými úroky považuje za nespravedlivé, neboť po celou dobu jednání s vedlejší účastnicí navrhovala složení dlužné částky do úschovy, což vedlejší účastnice odmítla. Připomíná, že vedlejší účastnice vždy vystupovala z pozice monopolního dodavatele vody a toto své postavení rovněž i nepřiměřeně zneužívala a vyvíjela na ni nepřiměřený nátlak, aby předmětnou pohledávku bez ohledu na podrobnější prozkoumání její oprávněnosti zaplatila, a to jednak pohrůžkou vypnutí dodávky vody, jednak i hrozbou trestního stíhání. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozsudky porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že oba soudy se dostatečným způsobem nevypořádaly s její obranou, čímž porušily ustanovení § 157 obč. soudního řádu. Připomíná, že při posuzování právního vztahu mezi účastníky řízení nelze ponechat stranou argumenty hovořící v její prospěch (tj. v pozici žalované) a vzniklý vztah je třeba rozumně vypořádat tak, aby bylo postavení stran pokud možno vyvážené a aby nedošlo k jednostranné a nepřiměřené újmě na straně fyzické osoby; kritériem je rovné postavení účastníků v občanskoprávních vztazích podle § 2 odst. 2 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. V této souvislosti upozornila stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2216/09 vyvozující pravidla ochrany občana z principů právního státu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti: Vedlejší účastnice se žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 10.1.2009 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit dlužnou částku za odběr vody z veřejného vodovodu. Stěžovatelka se žalobou nesouhlasila, neboť v inkriminovaném období považuje spotřebu za nemožnou, žádala přezkoušení vodoměru, a to opětovně. Po provedeném dokazování rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 28.6.2010, č.j. 12 C 350/2008-112, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 78 621,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dodávce vody, za odběr v období od 12.2.2007 do 1.8.2007 byla stěžovatelce vyúčtována částka 78 621,50 Kč, stěžovatelka fakturu reklamovala, po přezkoušení vodoměru vedlejší účastnice stěžovatelce oznámila, že vodoměr pracoval správně. Český metrologický institut ve znaleckém posudku potvrdil, že ověření vodoměru proběhlo v souladu s podmínkami autorizace a s certifikátem o schválení vodoměru podle platných předpisů. Bylo proto na stěžovatelce, aby prokázala své tvrzení, že na vodoměru došlo k chybnému měření; za tím účelem byl vyslechnut svědek. Po právní stránce obvodní soud věc posoudil podle zák. č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, a podle prováděcí vyhl. č. 428/2001 Sb. a žalobě vyhověl, současně upozornil, že vedlejší účastnice neměla žádnou zákonnou povinnost upozornit stěžovatelku na možnost přezkoušení vodoměru podle § 16 odst. 4 zák. č. 274/2001 Sb. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě městský soud rozsudek soudu I. stupně usnesením ze dne 9.2.2011, č.j. 54 Co 565/2010-136, zrušil s konstatováním, že požadavek vedlejší účastnice na zaplacení dodávky vody je předčasný a neodpovídá postupu, který měl fakturaci předcházet (s odkazem na § 28 odst. 2 vyhl. č. 428/2001 Sb.). V další fázi řízení obvodní soud vyzval vedlejší účastnici k doplnění žalobních tvrzení, doplnil dokazování, a protože shledal žalobu důvodnou, uložil stěžovatelce rozsudkem ze dne 17.10.2001, č.j. 12 C 350/2008-155, povinnost zaplatit požadovanou částku. V odůvodnění podrobně popsal skutková zjištění i učiněné právní závěry (především i v reakci na kasační usnesení městského soudu mířící na postup při tzv. netypických odběrech); vypořádal se též s námitkou stěžovatelky, že nebyla poučena o možnosti přezkoušet vodoměr podle § 16 odst. 4 zák. č. 274/2001 Sb., vyhodnotiv ji jako nedůvodnou. Také proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala zneužití monopolního postavení dodavatele, že fakturovaná částka mnohonásobně převyšuje dosud hrazené vodné, že dodavatel uvedl soud v omyl sdělením o neexistenci původního vodoměru, že zničil jediný relevantní důkaz. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelčino odvolání není důvodné, byť je jeho obsah lidsky pochopitelný s ohledem na průběh smluvního vztahu mezi účastníky řízení, že však tato okolnost nemůže sama o sobě založit důvod pro závěr, že žalobní požadavek není důvodný nebo že by byl uplatňován v rozporu se zásadou o dobrých mravech. Zdůraznil, že vedlejší účastnice dodávku vody nepřerušila, ani jinak nesankcionovala a domáhala se svých práv v rámci platných právních předpisů. Dále konstatoval, že soud I. stupně se podrobně zabýval možností nového propočtu odběru vody postupem podle § 28 vyhl. č. 428/2001, přičemž dospěl k přesvědčivému závěru, že takový postup není možný. Městský soud se shodl i se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka