I.ÚS 612/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 612/24 ze dne 10. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hubáčka, zastoupeného Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1043/2023-82 ze dne 6. prosince 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 306/2022-55 ze dne 3. listopadu 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 40 C 123/2021-19 ze dne 5. dubna 2022 ve znění doplňujícího usnesení č. j. 40 C 123/2021-34 ze dne 31. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Ing. Zdeňka Malého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se podává, že se vedlejší účastník žalobou domáhal po stěžovateli zaplacení částky 457 112 Kč jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou mu způsobil stěžovatel fyzickým napadením dne 18. listopadu 2019. 3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 40 C 123/2021-19 ze dne 5. dubna 2022 ve znění doplňujícího usnesení č. j. 40 C 123/2021-34 ze dne 31. května 2022 stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 457 112 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a poplatkové povinnosti (výrok III). Obvodní soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání, neboť měl za splněné zákonné podmínky pro jeho vydání (§ 153b občanského soudního řádu). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Městský soud shodně s obvodním soudem konstatoval splnění zákonných podmínek. Stěžovateli byla řádně zaslána žaloba i předvolání k jednání, stěžovatel se na jednání bez řádné omluvy nedostavil a vedlejší účastník navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Posuzovaný nárok neodporuje žádné kogentní normě, lze o něm uzavřít smír a obvodní soud proto vycházel z žalobních tvrzení, která měl za nesporná. Městský soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele, že obvodní soud měl doručit předvolání k jednání advokátce, kterou vedlejší účastník v žalobě označil za zástupkyni stěžovatele. Postup obvodního soudu, který poslal žalobu s výzvou k vyjádření také této advokátce, avšak poté s ohledem na absenci plné moci s ní již nekomunikoval a jednal výlučně se stěžovatelem, byl podle městského soudu v souladu s občanským soudním řádem. Obvodní soud zaslal žalobu a výzvu k vyjádření i advokátce (označené v žalobě jako právní zástupkyně stěžovatele) nad rámec svých povinností, aby ji informoval o vedení řízení a umožnil jí případné doložení plné moci k zastupování stěžovatele v řízení. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel soudu nepředložil plnou moc udělenou své zástupkyni pro dané řízení. Při zvažování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání městský soud správně hodnotil doručení žaloby i předvolání k jednání přímo stěžovateli jako souladné se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu. Okolnost, že žaloba s výzvou k vyjádření byla doručena i osobě označené vedlejším účastníkem v žalobě jako zástupce stěžovatele, na uvedeném nic nemůže změnit. Jakkoliv se tato skutečnost může samotnému účastníkovi jevit matoucí, advokát by si s ohledem na svou profesní příslušnost měl být za dané situace vědom nezbytnosti doložit soudu procesní plnou moc pro zastoupení v řízení. 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007). 9. V souladu se shora vymezenou působností se Ústavní soud zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. 10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jak je stanoví § 153b občanského soudního řádu. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obvodního soudu, který k nařízenému jednání nepředvolal právní zástupkyni stěžovatele, touto jeho stěžejní námitkou se však již městský soud a Nejvyšší soud zevrubně zabývaly. Důvody, pro které obvodní soud a městský soud rozhodly napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje. 11. Z obsahu vyžádaného spisu si Ústavní soud ověřil, že stěžovateli byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (byť fikcí, což je přípustné) jak žaloba (dne 15. listopadu 2021, když dne 13. listopadu 2021, tj. desátý den od dodání do datové schránky stěžovatele byla sobota), tak předvolání k jednání konanému dne 5. dubna 2022 (dne 28. února 2022, když dne 26. února 2022, tj. desátý den od dodání do datové schránky stěžovatele byla sobota). Stěžovatel byl v předvolání k jednání poučen, že nedostaví-li se bez důvodné a řádné omluvy, a navrhne-li to strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Stěžovatel se k jednání konanému dne 5. dubna 2022 nedostavil, ani se k žalobě písemně nevyjádřil. Právnímu závěru obecných soudů, že byly splněny podmínky umožňující obvodnímu soudu pokládat tvrzení obsažená v žalobě za nesporná a rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, nelze proto z ústavněprávního pohledu nic vytknout, neboť soudy při svém rozhodování aplikovaly platné právo a při jeho interpretaci vycházely z jeho podstaty a smyslu. 12. Podstata námitek stěžovatele spočívá v tom, že k jednání před obvodním soudem nebyla předvolána advokátka stěžovatele, jak stěžovatel podle svých slov předpokládal s ohledem na skutečnost, že téže advokátce obvodní soud zaslal žalobu k vyjádření a ve výzvě ji označil za zástupkyni stěžovatele. Tato argumentace stěžovatele však pomíjí, že stěžovatel v řízení vedeném před obvodním soudem zastoupen nebyl. Skutečnost, že stěžovatele jako zastoupeného v žalobě označil žalobce (vedlejší účastník), na tom nic nemění. Ústavní soud připouští, že obvodní soud neměl v usnesení, kterým stěžovatele vyzval k vyjádření k žalobě, označit jako zastoupeného advokátkou Mgr. Hanou Berkovou. Obvodní soud v tomto usnesení zjevně převzal označení stěžovatele včetně jeho právního zastoupení, jak bylo uvedeno v žalobě. Tento procesní krok obvodního soudu však nečiní jeho další postup (ústící ve vydání rozsudku pro zmeškání) protiústavním. Podstatné je, že usnesení (výzvu k vyjádření) spolu s žalobou obvodní soud zaslal a řádně do vlastních rukou doručil nejen "nezastupující" advokátce, ale i přímo stěžovateli. Ani jeden z adresátů vš