I.ÚS 629/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 629/04 ze dne 10. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Miloslavem Kreysou, advokátem, Bezručova 9, Plzeň, stěžovatele P. I. N., zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem, nám. Republiky 30, Plzeň, a stěžovatelky H. T., zastoupené JUDr. Vladimírou Bayerovou, advokátkou, nám. Krále Jiřího 6, 350 11 Cheb, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanými ústavními stížnostmi napadli výše uvedená rozhodnutí obecných soudů postupně stěžovatel M. B., jehož ústavní stížnosti byla přidělena sp zn. I. ÚS 629/04, dále stěžovatel P. I. N., jehož ústavní stížnosti byla přidělena sp. zn. I. ÚS 677/04, a stěžovatelka H. T., jejíž ústavní stížnosti byla přidělena sp. zn. II. ÚS 581/04. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny uvedené ústavní stížnosti směřovaly proti stejným rozhodnutím v trestní věci, v níž měli stěžovatelé postavení obžalovaných, rozhodl Ústavní soud dne 2. listopadu 2004 usnesením podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, ve znění pozdějších předpisů, o spojení předmětných ústavních stížností ke společnému řízení a rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 629/04. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, byli stěžovatelka H. T., stěžovatel P. I. N., obž. L. G., stěžovatel M. B. a obž. R. T. shledáni vinnými v případě všech stěžovatelů a obž. G. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a v případě obž. T. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatelka T. byla odsouzena podle § 234 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, stěžovatel N. byl podle § 234 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a zároveň mu byl podle § 57 odst. 1, odst. 2 trestního zákona uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, obž. G. byl podle § 234 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku a zároveň mu byl podle § 49 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti řízení motorového vozidla na dobu tří let, stěžovatel B. byl odsouzen podle § 234 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a obž. T. byl podle § 234 odst. 2 trestního zákona za použití § 42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, napadli odvoláním, o němž rozhodl Vrchního soud v Praze zamítavým rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004. Proto navrhují Ústavnímu soudu zrušení obou uvedených rozhodnutí, neboť, dle jejich názoru, porušují jejich základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 10, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 3, čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod a čl. 90 Ústavy. Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující: Článek 8 (1) Osobní svoboda je zaručena. (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Článek 10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Článek 13 Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Článek 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Článek 37 (3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Článek 38 (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 40 (3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující: Článek 6 Právo na spravedlivý proces (1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. (3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Článek 8 Právo na respektování rodinného a soukromého života (1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. (2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Znění čl. 90 Ústavy je následující: Článek 90 Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Podle stěžovatele M. B. mělo k namítanému zásahu do jeho základních práv dojít tak, že stěžejní důkaz v jeho trestní věci, záznam o pořízení odposlechů telekomunikace, resp. přiložený protokol, trpěl od počátku řízení vadami.Tyto záznamy o odposleších byly pořízeny v rámci vyšetřování jiné trestné činnosti jednoho z obžalovaných. Stěžovatel B. poukazuje na rozpory v "první verzi" protokolu o záznamu telekomunikačního provozu, z nichž dovozuje nezákonnost provádění odposlechů. Poukazuje též na postup soudu při odstraňování vad předmětného protokolu, když zdůrazňuje, že je zjevné, že konečná "třetí verze" protokolu o záznamu telekomunikačního provozu byla vytvořena "na objednávku soudu", přičemž tento postup považuje za nezákonný a výsledný protokol za nepřezkoumatelný. Z protokolů o záznamu telekomunikačního provozu podle stěžovatele dále vyplývá, že pracoviště policie poskytlo pouze jím vybranou část záznamu o hovorech, čímž mělo dojít k porušení řady základních zásad trestního procesu. Dále uvádí, že ani "třetí verze" protokolu o záznamu telekomunikačního provozu nesplňuje podmínky § 88 odst. 4 trestního řádu, když v něm není uvedeno místo provedeného záznamu odposlechu a chybí i údaj o osobě, která záznam pořídila. Tato osoba nebyla před soudem vyslechnuta, čímž bylo porušeno právo stěžovatele B. na spravedlivý proces a