I.ÚS 639/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 639/04 ze dne 10. 10. 2007 N 155/47 SbNU 25 K odměně exekutora v případě, že povinný plnil dobrovolně po vydání exekučního příkazu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 639/04 ve věci ústavní stížnosti ELEKTRO-SYSTÉM, s. r. o., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-52, jímž byl potvrzen příkaz soudní exekutorky JUDr. D. K. k úhradě nákladů exekuce. I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-52 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-52 se zrušuje. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též jen "obvodní soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedla, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto na podkladě jejích námitek tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 5. 2004 č. j. Ex 236/02-89 se potvrzuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o podaných námitkách. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a svoje tvrzení zdůvodňuje popisem vývoje exekučního řízení, zejména jeho závěrečné fáze týkající se určení nákladů exekuce a jejich úhrady. Soudu především vytýká, že nepřihlédl k ustanovení § 11 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., a dovozuje, že když celý dluh dobrovolně uhradila, aniž by na tom měla podíl exekuce, došlo k upuštění od provedení exekuce, a tudíž odměna měla být určena podle § 11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky, tedy pouze ve výši 50 %. K tomu dodává, že - pro případ nároku na odměnu v plné výši podle § 11 odst. 2 citované vyhlášky - nebyly splněny obě podmínky, resp. nebyla splněna podmínka stanovená v § 11 odst. 2 písm. a) citované vyhlášky. 2. Relevantní znění příslušných ustanovení čl. 36 Listiny, upravujících základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující: (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. II. 3. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení. Obvodní soud v něm zdůraznil, že napadeným usnesením potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný pověřeným soudním exekutorem, neboť neshledal námitky povinného (tj. stěžovatelky) proti příkazu důvodnými; rozhodl tak podle vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. V další části soud namítá, že stěžovatelka nekonkretizuje porušení čl. 36 Listiny, že pouze polemizuje s právními závěry soudu a právě v polemice spočívá podstata ústavní stížnosti. Stěžovatelka opakuje a rozvíjí argumenty, které již obsahovaly námitky a s nimiž se soud vypořádal v odůvodnění rozhodnutí. V návaznosti na to soud dodává, že v daném případě nebyly dány podmínky pro upuštění od provedení exekuce podle § 46 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť povinný poté, co mu byl exekutorem doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce, tyto náklady neuhradil a exekutor tak nemohl upustit od provedení exekuce, neboť nebyly zaplaceny náklady exekuce, a tudíž nejsou dány podmínky pro aplikaci § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Soud konstatuje, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu; neúspěch v řízení o námitkách nelze sám o sobě považovat za porušení Listiny, a je tedy namístě ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout. 4. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. E-Nc 11895/2002 Ústavní soud zjistil, že u tohoto soudu byl proti stěžovatelce jako povinnému podán návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. k vymožení pohledávky ve výši 2 303 588 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 24. 10. 2002 č. j. E-Nc 11895/2002-9 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 4, sídlem Novodvorská 1010, Praha 4, JUDr. D. K. Ze spisu dále plyne, že povinnému byly doručeny navazující exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním dvou pohledávek z účtu, prodejem nemovitosti a prodejem movitých věcí. Dne 1. 12. 2003 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. Ex 236/02-59, v němž stanovil jejich celkovou výši 278 467 Kč (z toho 276 408,60 Kč odměna exekutora za provedení exekuce, náhrada hotových výdajů 1 585,90 Kč a náhrada za doručení 472,50 Kč), proti kterému stěžovatelka podala námitky založené na tvrzení, že základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění, že však exekutor pouze vydal exekuční příkazy postihující majetkové hodnoty povinného, povinný však splnil zcela dobrovolně, zčásti přímo oprávněnému, zčásti na účet exekutora. Exekutor námitky proti příkazu postoupil soudu, který usnesením ze dne 16. 2. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-20 příkaz v dotčených výrocích zrušil, protože se ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že základem pro určení odměny je výše vymoženého plnění, a proto bude třeba, aby exekutor v odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, jaká částka byla exekucí vymožena (nikoli vymáhána) a jakým způsobem pak byla následně výsledná odměna vypočtena. Dne 2. 5. 2004 vydal soudní exekutor nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. E 236/02-89, kterým stanovil náklady exekuce v celkové výši 384 040 Kč (z toho 382 796,50 Kč odměna exekutora, 708 Kč náhrada hotových výdajů, 535,50 Kč náhrada za doručení; pozn.: při určení výše odměny vycházel exekutor ze základu ve výši 2 144 517 Kč), proti němuž stěžovatelka podala opět námitky. Po jejich postoupení soud příkaz k úhradě nákladů potvrdil, shledav nedůvodnost námitek. Vycházel přitom z novelizovaného znění § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které bylo aplikovatelné rovněž na exekuční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novelizace (pokud v nich nebylo pravomocně rozhodnuto o odměně soudního exekutora). Z toho vyplývá, že za vymožené plnění, které je základem pro určení odměny za provedení exekuce, se považovalo každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že vymáhaná částka byla povinným uhrazena po dni doručení usnesení o nařízení exekuce, soud shledal, že stanovená odměna exekutora i další požadované částky jsou v souladu s vyhláškou č. 330/2001 Sb. Ze soudního spisu Ústavní soud dále zjistil, že oprávněný k dotazu Obvodního soudu pro Prahu 3 informoval o průběhu úhrady pohledávky, k níž došlo tak, že po nařízení exekuce bylo do 21. 1. 2004 zaplaceno 1 819 975 Kč, dne 13.2. 2004 bylo zaplaceno 324 542 Kč (tj. celkem 2 144 517 Kč), z toho prostřednictvím soudního exekutora suma ve výši 770 000 Kč) a dne 16. 2. 2004 bylo odpuštěno penále ve výši 159 071 Kč. 5. V této fázi řízení o ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu konstatoval, že v posuzovaném případě šlo o aplikaci § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále též jen "vyhláška"), a při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti dospěl ke zjištění, že aplikované ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky je v rozporu s ústavními předpisy. Proto ve smyslu § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2006 č. j. I. ÚS 639/04-12 o přerušení řízení a o podání návrhu plénu Ústavního soudu na posouzení jeho ústavnosti. Ústavní soud nálezem ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.), kromě jiného, ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky zrušil pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republi