I.ÚS 641/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 641/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Drábka, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, sídlem Pellicova 29/8a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3026/2023-724 ze dne 28. listopadu 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 84/2023-682 ze dne 4. května 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 23 C 297/2015-633 ze dne 27. října 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Lindy Haberlové a Jiřího Haberleho, obou zastoupených JUDr. Borisem Vacou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se vedlejším účastníkům řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") napadla právní předchůdkyně stěžovatele Věra Drábková jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních a svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Po smrti původní stěžovatelky rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 4. září 2024 o pokračování v řízení se stěžovatelem (taktéž řádně zastoupeným advokátem) jako jejím procesním nástupcem (jejím jediným dědicem jakožto osobou spravující pozůstalost), neboť vlastnické právo k pozemku, které je předmětem posuzované věci, není vázáno toliko na osobu zemřelé stěžovatelky. II. Rekapitulace procesního vývoje a obsahu napadeného rozhodnutí 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 ("obvodní soud") sp. zn. 23 C 297/2015 se podává, že se původní stěžovatelka žalobou domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X1 o výměře 14 m2 v k. ú. T., obec P. ("sporný pozemek"). Šlo o část pozemku parc. č. X2 o šíři 0,5 m (vklíněnou mimo jiné mezi pozemek parc. č. X3 v jejím vlastnictví a pozemky parc. č. X4 a X5 ve vlastnictví vedlejších účastníků) označenou v geometrickém plánu z roku 2015 jako pozemek parc. č. X1). Uváděla, že do současné doby nevěděla, že není vlastníkem tohoto pozemku a vycházela z tohoto, že pozemek je součástí pozemku parc. č. X3. Od 50. let minulého století byly pozemky oploceny tak, že sporný pozemek byl připlocen k pozemku parc. č. X3 a vedl přes něj 2 m široký koridor pro výkon služebnosti (zatěžující pozemek parc. č. X3 ve prospěch pozemku parc. č. X6), který odděloval pozemek parc. č. X3 od pozemků parc. č. X4 a X5. V roce 2014 však byl plot na hranici s pozemkem parc. č. X5 vedlejšími účastníky odstraněn, na to reagovala původní stěžovatelka podáním trestního oznámení. Měla za to, že sporný pozemek vydržela. Vedlejší účastníci naopak poukazovali na geometrické plány, podle nichž sporný pozemek nebyl služebností zatížen, pouze na služebností zatížený pozemek navazoval. Od roku 1949 nebyly hranice pozemku parc č. X9 (dnes rozděleném na pozemky parc. č. X2, X4, X8 a X5) změněny a z geometrického plánu ze dne 19. prosince 1996 je zřejmé, že sporný pozemek vznikl oddělením z pozemku parc. č. X9, kdy mezi pozemky parc č. X3 a X4 vznikl pruh o šíři přibližně 0,5 metru. 3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 23 C 297/2015-343 ze dne 25. září 2019 žalobu zamítl; po provedeném dokazování se ztotožnil se skutkovými tvrzeními vedlejších účastníků a neshledal splněné podmínky pro vydržení pozemku právními předchůdci původní stěžovatelky. 4. Městský soud v Praze ("městský soud") usnesením č. j. 17 Co 125, 126, 127/2020-420 ze dne 18. června 2020 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl obvodnímu soudu, že si neujasnil, podle jaké právní úpravy je třeba splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva posuzovat a jeho rozsudek proto považoval za nepřezkoumatelný. 5. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu opětovně zamítl. Z geometrických plánů č. 585-367/96 ze dne 19. prosince 1996, č. 637-281/97 ze dne 29. září 1997 a č. 684-197/98 ze dne 19. října 1998 měl za jednoznačně prokázané, že sporný pozemek vznikl rozdělením pozemku parc. č. X9, kdy při oddělení pozemku parc. č. X4 z pozemku parc. č. X9 vznikl mezi pozemky X3 a pozemkem X7 úzký pruh o šíři přibližně 0,5 m, který tyto dva pozemky odděluje. Tento stav vznikl v roce 1949, kdy byl pozemek parc. č. X10 rozdělen na části, které byly postupně prodány trhovými smlouvami a současně byla zřízena služebnost jízdy a chůze zatěžující pozemek parc. č. X3 ve prospěch pozemku parc. č. X11. Za účelem dodržení služebnosti byl vytvořen koridor (mezi ploty) tak, že z jedné strany jej tvořil plot postavený uvnitř pozemku parc. č. X3 a z druhé strany plot na pozemku parc. č. X9 (cca 0,5 m od hranice). Od pozemku právní předchůdkyně stěžovatele byla tedy odplocena část pro služebnost a na ni navazoval sporný pozemek. Ten tedy nejenže nebyl k pozemku parc. č. X3 připlocen, ale naopak od roku 1959 se nacházel za plotem ohraničujícím pozemek parc. č. X3, a to i poté, co právní předchůdkyně stěžovatele nově postavila plot na svém pozemku parc. č. X3. 6. Obvodní soud neshledal ani splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku právními předchůdci původní stěžovatelky za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tj. v době od uzavření kupní smlouvy ze dne 25. května 1957 do 31. března 1964, neboť nebyla splněna podmínka uplynutí desetileté vydržecí doby. Od 1. dubna 1964 nebyl institut vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zakotven (až do 1. ledna 1992 nemohl být pozemek předmětem vydržení). Od 1. ledna 1992 bylo vydržení pozemku možné (§ 129 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) v desetileté vydržecí době, jde-li o nemovitost, s možným započtením oprávněné držby právního předchůdce. Oprávněná držba sporného pozemku ani právní předchůdkyní stěžovatele ani jejími rodiči však nebyla prokázána (nepohybovali se na něm, neudržovali jej, nedrželi, neobhospodařovali, nijak jej neužívali). 7. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Shodl se s obvodním soudem, že právní předchůdci původní stěžovatelky nikdy nebyli oprávněnými držiteli sporného pozemku a jejich subjektivní předpoklad, že celý koridor je tvořen pouze částí jejich pozemku parc. č. X3, se ukázal jako nesprávný, když bylo prokázáno, že na část pozemku zatíženou služebností navazoval sporný pozemek, a oba tyto pozemky tvořící koridor byly užívány třetími osobami k průjezdu a průchodu. 8. Proti rozsudku městského soudu podala původní stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. K jí položené právní otázce, zda pro úspěšné vydržení nemovitosti je nezbytné nemovitou věc po celou vydržecí dobu fyzicky užívat, či je možné řádnou držbu shledat i v jiných aspektech, nehledal dovolání přípustné, neboť městský soud své rozhodnutí nezaložil na pouhé absenci fyzického užívání sporného pozemku právními předchůdci stěžovatele, nýbrž uvedl, že tito sporný pozemek ani neobhospodařovali ani neprojevili žádnou vůli s ním vlastnicky nakládat, tedy panství nad ním nevykonávali. Pouhé navenek nijak neprojevené subjektivní přesvědčení, že sporný pozemek je součástí pozemku parc. č. X3 v jeho části zatížené služebností, proto bylo správně městským soudem posouzené za nedostatečné pro závěr o držbě. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že teprve při existenci držby držitele se zkoumá její oprávněnost. III. Argumentace stěžovatele 9. Původní stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. Je přesvědčena, že provedenými důkazy (smlouvami, snímky katastrální mapy, plány apod.) bylo prokázáno, že nabyla a držela spolu s rodiči sporný pozemek jako součást pozemku parc. č. X3, popř. že vlastnické právo k němu vydrželi v dobré víře, že sporný pozemek je součástí pozemku parc. č. X3 v jeho části (koridoru) zatíženého služebností jízdy a chůze. Dále namítala, že soudy nevyslechly jí navržené svědky. Na základě nesprávného hodnocení důkazů pak dospěly k nesprávnému závěru, že sporný pozemek spolu s rodiči v roce 1957 kupní smlouvou do vlastnictví nenabyla. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se faktickým ovládáním věci nerozumí pouze její fyzické ovládání, ale i výkon tzv. panství nad věcí. Takové panství nad pozemkem spolu s rodiči (a původně i dalšími osobami) vykonávali, měli na pozemku umístěnou branku, pohyboval se tam jejich pes. Je přesvědčena, že vydržecí doba potřebná pro vydržení pozemku uplynula mnohonásobně (s přihlédnutím i k