I.ÚS 664/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 664/24 ze dne 18. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem, sídlem Veletržní 926/10, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2023 č. j. 25 Cdo 1055/2023-363, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 39 Co 227/2022-340, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2022 č. j. 39 Co 227/2022-348, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. ledna 2021 č. j. 28 C 17/2014-307, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a a) Fakultní nemocnice v Motole, sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5 - Motol, b) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, a c) C. D. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel a vedlejší účastnice c) (matka) žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), domáhali omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích proti vedlejší účastnici a) (nemocnice) v souvislosti s úmrtím své dcery, která se léčila s diagnózou epidermolysis bullosa congetina, junkční typ Herlitz, známou také jako tzv. nemoc motýlích křídel. Nemocnice s dcerou měla zacházet méně příznivě tím, že z důvodu jejího zdravotního stavu ji odmítala přeložit na anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO), i přesto, že to stav dcery vyžadoval a byla jí tak upřena šance na léčbu, což nakonec vedlo k jejímu úmrtí. 3. Obvodní soud nejprve žalobu zamítl z důvodu chybějící aktivní legitimace, což následně stvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 30 Cdo 2260/2017 obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Zavázal jej, aby se zabýval otázkou, zda stěžovatel a matka mohli být dotčeni případnou diskriminací své dcery, ačkoli nejsou osobami uvedenými v § 1 odst. 1 písm. h) antidiskriminačního zákona, a zda jsou či nejsou ve věci aktivně legitimováni. 4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl. Shledal, že k diskriminaci stěžovatele a matky mohlo případně dojít odvozeně od diskriminace jejich dcery, proto posuzoval, zda byla dceři poskytnuta zdravotní péče lege artis. Jelikož toto posouzení souviselo s odbornou otázkou, zamýšlel obvodní soud zpracování znaleckého posudku. Vůči jedinému odbornému pracovišti schopnému vypracovat znalecký posudek však stěžovatel s matkou namítli podjatost, neboť nemocnice konzultovala svůj postup s osobou na tomto pracovišti působící; odmítli proto udělit souhlas s poskytnutím zdravotní dokumentace své dcery. Soud tedy vycházel z dalších důkazů, zejména výslechů svědků. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by s dcerou bylo zacházeno rozdílně oproti pacientům v obdobné situaci. Stěžovatel s matkou neunesli důkazní břemeno, a proto nemocnice nemusela dále prokazovat, že k tvrzenému rozdílnému zacházení nedošlo z diskriminační pohnutky. 5. Městský soud k odvolání stěžovatele a matky napadený rozsudek obvodního soudu po doplnění dokazování potvrdil, byť připustil, že obvodní soud posoudil rozložení důkazního břemene nesprávně. Nebylo prokázáno, že by nemocnice s dcerou stěžovatele zacházela rozdílně oproti jiným pacientům v obdobných případech. Rozhodná nebyla konkrétní diagnóza, ale to, jak nemocnice zachází s pacienty v terminálním stádiu, jejichž zdravotní stav již nelze dostupnými zdravotními prostředky a léčbou zlepšit. Ačkoli ošetřující lékaři nemocnice nejprve odmítli dceru přeložit na ARO a zahájit resuscitaci, učinili tak z medicínských důvodů, jedním z nichž je i neprodlužování utrpení pacienta. Bylo prokázáno, že podobně by lékaři postupovali i u jiných stejně závažných případů. 6. K dalším námitkám uplatněným v odvolání městský soud uvedl, že zpracování znaleckého posudku znemožnili stěžovatel s matkou, neboť neudělili souhlas s poskytnutím potřebné zdravotnické dokumentace dcery, a to přesto, že podjatost ustanoveného odborného pracoviště nebyla shledána. Postup nemocnice nelze považovat za pasivní eutanazii, neboť nepřeložení na ARO nebylo indikováno v důsledku tzv. marné léčby, tj. motivací bylo primárně nepůsobit dceři stěžovatele další utrpení, nemohl-li se její zdravotní stav zlepšit. Prodlužuje-li léčba jen zbytečně umírání, stane se sama o sobě větším utrpením, a lékař nemá povinnost v takové léčbě pokračovat. Ohledně nezavedení nového centrálního katetru odvolací soud poukázal na to, že se tento lékařský výkon stal takřka nemožným v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu dcery stěžovatele. 7. Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatele a matky. Zabýval se přitom výkladem rovného zacházení provozovatelem zdravotnického zařízení se všemi pacienty podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Vycházel ze skutkového závěru, že důvodem pro odmítnutí přeložení dcery na ARO nebyla její primární diagnóza ani tzv. infaustní prognóza či jiné zdravotní postižení, ale celkový zdravotní stav, který spočíval v multiorgánovém selhání a chronickém septickém stavu. Také u jiných pacientů ve srovnatelné situaci by lékaři nemocnice postupovali stejně. Srovnatelnou situací přitom není existence vzácného onemocnění, ale celkový zdravotní stav pacienta, který již nelze zvrátit ani ustálit, a poskytování další zdravotní péče je proto marné. Přesvědčení stěžovatele a matky, že další lékařská péče mohla odvrátit smrt jejich dcery, provedenému dokazování neodpovídá. Nemocnice se stěžovatelem i matkou nezvratný zdravotní stav jejich dcery a její utrpení související s pokračováním v léčbě opakovaně konzultovali. Požadavek stěžovatele a matky na přeložení dcery na ARO nekorespondoval s objektivním odborným závěrem, že další léčba nemůže dceři prospět. 8. Nejvyšší soud tedy otázku tzv. marné léčby v kontextu antidiskriminačního zákona zodpověděl tak, že odmítnutí poskytnout další zdravotní péči pacientovi v terminální fázi léčby, která již není medicínsky indikována a která pouze na omezenou dobu oddálí okamžik medicínsky již neodvratitelné fyzické smrti, není porušením rovnosti zacházení ani práva na ochranu před diskriminací z důvodu zdravotního postižení. Poukazem na zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením nelze nutit lékaře k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči podle nejlepších dostupných poznatků, tj. lege artis, či porušovat zásady lékařské etiky. II. Argumentace stěžovatele 9. V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na přesvědčení, že pokud lékaři nemocnice navzdory výslovnému nesouhlasu jeho a matky odmítli přeložit dceru na ARO ve chvíli, kdy jí začaly selhávat životně důležité orgány, došlo k diskriminaci dcery, porušení jeho participačních práv, práva na nedotknutelnost osoby a respektování rodinného a soukromého života. Odkázal přitom na nález ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1594/22. Postupem nemocnice bylo dceři odepřeno právo na život, neboť nemocnice nevynaložila dostatek úsilí k tomu, aby se pokusila zvrátit její nepříznivý zdravotní stav. Oddálením přeložení na ARO nemocnice byla na dceři fakticky provedena eutanazie, kterou český právní řád nepřipouští. 10. Stěžovatel následně osobně, tj. nikoli prostřednictvím svého advokáta, zaslal Ústavnímu soudu podání, v němž se nesouhlasně vyjádřil k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu. Předložil vlastní interpretaci jeho závěrů, podle které rozsudek obsahuje pouze subjektivní názory Nejvyššího soudu, které neodpovídají právu. Má za to, že podle Nejvyššího soudu není nutné pokračovat v léčbě pacientů s infaustní prognózou, resp. pokud lékaři dospějí k závěru, že pacient stejně zemře, a to i přes nesouhlas pacienta; profesní a etické standardy jsou důležitější než právo člověka na život, zdravotní péči a rovné zacházení; důstojné přirozené dožití převažuje nad právem na život; u smrtelně nemocného pacienta se nemusí dodržovat právo. Některé formulace soudů podle stěžovatele naznačují, že zatímco nemocnice se snažila jejich dceru vysvobodit z utrpení tím, že ji nechaj