I.ÚS 665/03 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 665/03 ze dne 10. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. P. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 270/2003 ze dne 24. 7. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 6 T 106/2002 ze dne 5. 5. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 270/2003 ze dne 24. 7. 2003, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání (a odvolání dalších obžalovaných a státního zástupce) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 6 T 106/2002 ze dne 5. 5. 2003. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel spolu s dalšími obžalovanými odsouzen pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2b) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců; současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 2, čl. 4 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Obvodní soud pro Prahu 2 v roce 2002 vydal ve věci rozsudek sp. zn. 6 T 106/2002 ze dne 2. 12. 2002, který jeho i další spoluobžalované v plném rozsahu zprostil viny, protože dospěl k závěru, že skutek se stal, ale ani stěžovatel ani zbývající spoluobžalovaní ho nespáchali. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 46/2003 ze dne 26. 2. 2003 uvedený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí městský soud uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 2 měl údajně opomenout některé důkazy a hodnotit pouze jejich část. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že při veřejném zasedání Městského soudu v Praze nebylo žádné doplnění dokazování prováděno. Tvrdí, že jediným důkazem proti němu byla zmíněná výpověď spoluobžalovaného F. U hlavního líčení, které nařídil Obvodní soud pro Prahu 2, byly strany vyzvány k doplnění návrhů na dokazování, avšak žádné návrhy nebyly učiněny a dokazování rovněž nebylo žádným způsobem doplněno. Obvodní soud pro Prahu 2 pak vynesl napadený rozsudek, jímž v rozporu se svým původním rozsudkem uznal všechny obžalované vinnými z trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Odvolání všech spoluobžalovaných bylo usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 270/2003 ze dne 24. 7. 2003 jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatel tvrdí, že "změnou stanoviska bez doplnění dokazování u Obvodního soudu pro Prahu 2" byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu. Obecné soudy svým rozhodnutím porušily ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny, neboť šly ve svých rozhodnutích nad rámec dovolený zákonem. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 T 106/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ze spisu zjistil, že stěžovatel a další čtyři spoluobžalovaní byli původně rozsudkem označeného soudu č.j. 6 T 106/2002-546 ze dne 2. 12. 2002 zproštěni obžaloby. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání státní zástupce a Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 46/2003 ze dne 26. 2. 2003 rozsudek soudu I. stupně zrušil v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Následným napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 6 T 106/2002 ze dne 5. 5. 2003 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, jehož se jako spolupachatel ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona dopustil podle výroku rozsudku společně s dalšími čtyřmi spoluobžalovanými tím, že "obžalovaní J. S. a R. B. v noci 22. 1. 2002 krátce po 23:00 hod. na základě předstíraného zájmu o erotické služby inzerované poškozenými Š. N., K. N. a V. N. (všechny utajené podle § 55 odst. 2 trestního řádu) vnikli v civilním oblečení do bytu v Praze 2, Italská ul. č. 18, který si poškozené pronajaly od V. Č. k provozování erotického salonu, krátce po vstupu se obžalovaní legitimovali jako kriminální policie s falešnými služebními odznaky, poté jeden z nich vpustil do bylu obžalovaného J. S. oblečeného v černé policejní uniformě (kombinéze), kterého následovali obžalovaní L. F. a J. T. rovněž oblečení v policejních kombinézách, obžalovaní L. F. a J. T. krátce proběhli bytem, chvíli se zde zdrželi a poté byt opustili, ostatní v bytě zůstali, přičemž J. S. a R. B. po přítomných poškozených dívkách pod pohrůžkou trestního stíhání, vazebního vyšetřování a odsouzení na dva roky požadovali všechny peníze, co v bytě a u sebe měly, takže poškozené jim ze strachu vydaly finanční částku cca 7.000,- Kč, obžalovaní dále kontaktovali majitele bytu V. Č. a po jeho příchodu po něm požadovali částku 100.000,- Kč, zejména na úhradu rozsáhlé policejní akce, která měla být organizována kvůli údajné trestné činnosti související s drogami páchané v předmětném bytě, když poškozený nebyl schopen požadovanou částku sehnat, obžalovaní z bytu odešli s tím, že žádaný obnos má zajistit během jedné hodiny, v uvedenou dobu pak některý z obžalovaných poškozenému dvakrát telefonoval, poté poškozený přerušil veškerý telefonní kontakt a následně se již žádný z obžalovaných neozval." Odvolání stěžovatele, spoluobžalovaných a státního zástupce proti odsuzujícímu rozsudku bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 270/2003 ze dne 24. 7. 2003 podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali L. F., J. S. a J. S. dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 659/2004 ze dne 7. 7. 2004 podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítnuto. III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím podali samostatně i spoluobžalovaní J. S. a J. T. Ústavní stížnost J. S. byla usnesením pod sp. zn. IV. ÚS 393/04 ze dne 21. 3. 2005 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a ústavní stížnost J. T. byla z téhož důvodu odmítnuta usnesením pod sp. zn. II. ÚS 564/03 ze dne 7. 4. 2005. Vzhledem k tomu, že argumentace všech ústavních stížností je v převážné části shodná, Ústavní soud neshledal důvod, aby se od právních závěrů přijatých druhým a čtvrtým senátem odchýlil. V souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí Ústavní soud konstatuje, že jen soudu, který je součástí obecné soudní soustavy, přísluší rozhodovat o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy ČR) a v rámci stanoveném trestním řádem hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. tehdy, kdy v soudním rozhodnutí jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Pouze taková rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, týkající se změny názoru soudu I. stupně bez doplnění dokazování, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, posuzoval Ústavní soud, zda jsou splněny podmínky jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Z obsahu spisu je zřejmé, že soud I. stupně při prvním projednávání věci provedl všechny důkazy nezbytné pro meritorní rozhodnutí věci, což konstatoval i odvolací soud v usnesení, jímž zrušil původní rozsudek a věc vrátil k novému rozhodnutí. Ze zrušovacího usnesení pak vyplývá, že tento postup zvolil proto, že nalézací soud důkazy - provedené v potřebném rozsahu a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu - nehodnotil podle ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu (hodnocení důkazů soudem I. stupně je v rozporu s jejich obsahem). Námitka stěžovatele, že při novém h