I.ÚS 677/03 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 677/03 ze dne 9. 10. 2007 N 153/47 SbNU 11 K zásadě nikdo není povinen sám sebe obviňovat   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 9. října 2007 sp. zn. I. ÚS 677/03 ve věci ústavní stížnosti F. H. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 853/2003 ze dne 21. 8. 2003 a proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 439/2002 ze dne 25. 11. 2002, vydaným v trestní věci stěžovatele, jenž byl odsouzen pro trestné činy podle § 148 odst. 2 a § 250 odst. 1 a 3 trestního zákona. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 853/2003 ze dne 21. 8. 2003 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 439/2002 ze dne 25. 11. 2002 se zrušují. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 853/2003 ze dne 21. 8. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 439/2002 ze dne 25. 11. 2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 41/2002 ze dne 29. 7. 2002. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 148 odst. 2 trestního zákona a trestným činem pojistného podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 trestního zákona. Byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Byl mu rovněž uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Byla mu uložena i povinnost nahradit škodu České pojišťovně, a. s. Napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel tvrdí, že již soud prvního stupně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Poukazuje na to, že soud připustil jako listinný důkaz jeho výpověď učiněnou před zahájením trestního stíhání před orgánem daňové kontroly. Namítá, že použití této výpovědi je obcházením zákona, neboť trestní řád stanoví přesná pravidla pro případ, kdy lze použít výpověď obviněného učiněnou mimo hlavní líčení. Taková výpověď musí být učiněna v souvislosti s trestním řízením a způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu, což vysvětlení podané finančnímu úřadu nesplňuje. Zásadní nedostatek spatřuje stěžovatel v tom, že před poskytnutím takové výpovědi nebyl poučen v souladu s požadavky trestního řádu. Na tuto skutečnost poukázal již v odvolání, ale odvolací soud se jí nezabýval. Stěžovatel dále dodal, že i při použití uvedeného (napadeného) listinného důkazu obecné soudy nedostatečně objasnily skutkový stav věci. Soud prvního stupně rozhodl na základě důkazů, které neprokazují, že se žalovaných trestných činů (pokusu) dopustil. Stěžovatel konečně namítal nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že typový stupeň společenské nebezpečnosti jednání uvedených v § 148 odst. 1 trestního zákona a § 148 odst. 2 trestního zákona musí být v zásadě stejný, neboť takové jednání je sankcionováno stejným trestem. Odvolací soud k této námitce nezaujal v podstatě žádné stanovisko a se závěry dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel údajně neoprávněně - což však nebylo podle jeho názoru dostatečně prokázáno - uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 44 866 Kč, nelze ho odsoudit pro trestný čin podle § 148 odst. 2 trestního zákona, neboť všechny stanovené podmínky nebyly naplněny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Dalším podáním stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10. II. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - vzhledem k námitkám uplatněným v rovině trestněprávní - odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Považoval dovolání za přípustné a v částečně relevantně uplatněném dovolacím důvodu se také dovoláním zabýval. Dospěl však k závěru, že je zjevně neopodstatněné. Ke stěžovatelovým námitkám v rovině ústavněprávní poukázal na to, že stěžovateli neodepřel uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku, podaným dovoláním se v rozsahu vymezeném zákonem řádně zabýval a dovolání odmítl teprve poté, co zjistil, že stěžovatelem uplatněné námitky nelze považovat za opodstatněné. Ve svém vyjádření vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Praze se ve stručném vyjádření plně odvolal na ústavní stížností napadené rozhodnutí. Stížnost považoval za nedůvodnou. Vyslovil také souhlas s upuštěním od ústního jednání. Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovateli, který sdělil, že vzhledem k jejich obsahu nepovažuje za potřebné se k nim znovu vyjadřovat. Vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 41/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu č. j. 3 T 41/2002-153 ze dne 29. 7. 2002 uznán vinným, že dne 25. 10. 2000 uplatnil u Finančního úřadu pro Prahu 10 nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za třetí čtvrtletí 2000 ve výši 44 866 Kč za zboží, které měl odebrat od odsouzeného K. J. podle vystavených faktur. Toto zboží však neodebral a faktury neuhradil. Dopustil se tak jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani, avšak k dokonání činu nedošlo. Tím spáchal pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 148 odst. 2 trestního zákona. Dále byl uznán vinným, že oznámením o pojistné události způsobené odcizením věcí ze dne 8. 9. 2000 uplatnil u České pojišťovny, a. s., nárok na pojistné plnění za odcizené kompletní sestavy počítačů ve vyčíslené hodnotě, které měl zakoupit od odsouzeného K. J., přičemž tyto věci mu nikdy nebyly dodány, tedy při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. Tím spáchal trestný čin pojistného podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Byla mu uložena rovněž povinnost náhrady škody poškozené České pojišťovně. Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 439/2002 ze dne 25. 11. 2002 stěžovatelovo odvolání zamítl. Uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla porušena žádná ustanovení zabezpečující náležité objasnění věci, ani právo obžalovaného na obhajobu. V hlavním líčení byly řádně provedeny všechny potřebné důkazy. Ke stěžovatelově námitce týkající se použití jeho vysvětlení před finančním úřadem odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže tyto důkazy četl jako listinné důkazy, a nikoliv jako výpovědi obviněného, svědků apod. Pokud jde o námitku nesprávné právní kvalifikace, poukázal Městský soud v Praze na konstantní judikaturu. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 853/2003 ze dne 21. 8. 2003 stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání a naplnění stanoveného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve vztahu k pokusu trestného činu zkrácení daně. Podrobně se zabýval posouzením podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona a trestného činu vylákání výhody na povinných platbách podle § 148 odst. 2 trestního zákona ve vztahu k námitkám uplatněným stěžovatelem, které jsou rovněž obsahem ústavní stížnosti. Uvedl, že u vylákání výhody na povinných platbách podle § 148 odst. 2 trestního zákona se nevyžaduje, aby se tak stalo ve větším rozsahu; je však nezbytné bedlivě posuzovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, tedy, zda je vyšší než nepatrný podle zákonem stanovených kritérií. Z tohoto hlediska bude mít značný význam rozsah vylákané výhody na některé z povinných plateb, který by měl být alespoň částečně srovnatelný s rozsahem zkrácení těchto plateb podle § 148 odst. 1 trestního zákona. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení