I.ÚS 693/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 693/24 ze dne 25. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky politické strany Česká pirátská strana, sídlem Na Moráni 360/3, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Filipem Hajným, advokátem sídlem Rubešova 83/10, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2024 č. j. 1 Afs 32/2023-33 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2023 č. j. 17 Af 8/2022-48, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana a politického hnutí Starostové a nezávislí, sídlem Malostranské náměstí 266/5, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv zakotvených v čl. 1, čl. 11, čl. 22 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 5 Ústavy. 2. Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 24. 11. 2021 č. j. MF-21654/2021/1403-81 byl podle § 20 odst. 6, 7, 10, a 12 a § 20a odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích ("zákon č. 424/1991 Sb.") stěžovatelce vyplacen příspěvek na činnost za 4. čtvrtletí 2021 ve výši 11 481 903,54 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad. Podle ní jí příslušela vyšší částka, neboť právo na stálý příspěvek přísluší politické straně, nikoli koalici. Ministr financí rozklad zamítl rozhodnutím ze dne 31. 1. 2022 č. j. MF-35446/2021/1403-4. 3. Stěžovatelka podala žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Vysvětlil, že stálý příspěvek je nerozlučně spjat s volbami do Poslanecké sněmovny a jejich konkrétním výsledkem. Postupu, který by přiznával stálý příspěvek každému subjektu kandidujícímu v koalici, brání to, že v případě koalice není podle zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky ("volební zákon") zjišťován výsledek jednotlivých subjektů tvořících koalici, ale pouze koalice jako takové. Na základě výsledků voleb do Poslanecké sněmovny nelze zjistit, zda jednotlivé subjekty tvořící koalici samostatně překonaly hranici, při které jim náleží stálý příspěvek. Pokud by se stálý příspěvek přiznával každé politické straně či politickému hnutí v rámci koalice, došlo by k dezinterpretaci volebního výsledku. Volební hlas určený koalici by byl zohledněn pro účely získání stálého příspěvku více než jednou, a to v závislosti na počtu členů koalice, oproti volebnímu hlasu pro politickou stranu či politické hnutí, které nebyly součástí koalice. Je na rozhodnutí každého subjektu, zda bude ve volbách do Poslanecké sněmovny kandidovat samostatně, nebo ve spojení s jiným subjektem. Musí přitom zvážit veškeré dopady tohoto rozhodnutí. 4. Stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Připustil, že podle doslovného jazykového výkladu by bylo třeba nejdříve podle § 20 odst. 10 zákona č. 424/1991 Sb. rozdělit volební výsledek koalice a přidělit konkrétní počet hlasů jednotlivým stranám či hnutím dané koalice a teprve poté podle odstavce 3 a 6 určit, zda jim vznikl nárok na příspěvek a jaká je jeho výše. Nicméně takový výklad by vedl k důsledkům popírajícím smysl a účel zákona a tím i samotného stálého příspěvku. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že odvíjení výše stálého příspěvku od volebního zisku mezi 3 % a 5 % zachovává určitou proporci ve státním financování parlamentních stran a neparlamentních stran, které vykazují relevantní podporu voličů. Maximální a nepřekročitelný práh 5 % hlasů je stanoven záměrně, neboť politické strany, které tento práh překročí, jsou navíc financovány ve formě příspěvku na mandát. Smyslem a účelem stálého příspěvku je podporovat rovnost příležitostí účastnit se na pluralitním demokratickém politickém systému, a tím vyrovnávat disproporci mezi financováním parlamentních a neparlamentních stran. Výklad zastávaný stěžovatelkou by tuto proporci významně narušoval, neboť by finanční podporu státu neúměrně násobil. Dvoučlenné koalici by postačovalo 10 % hlasů k tomu, aby její členové dosáhli na stálý příspěvek ve dvojnásobné výši než by tomu bylo u politické strany, která získala stejnou volební podporu samostatně. V případě tříčlenné koalice by se při zisku 15 % hlasů výše stálého příspěvku dokonce trojnásobila. 5. Nelze odhlížet od toho, že občané volili právě koalici stran, a nikoli stranu samotnou. Výše příspěvků by neodpovídala realitě udělených hlasů voliči. Stěžovatelkou prosazovaný výklad by navíc mohl vést k tomu, že by docházelo k účelovému zakládání odnoží silných politických stran či hnutí, které by se pak spojily do koalice jen proto, aby získaly vyšší stálé příspěvky. Rovněž by mohlo docházet k "přilepování" malých politických subjektů k větším (s vyšším potenciálním ziskem hlasů) právě s cílem násobit výši stálého příspěvku. Naopak slabší politické strany a hnutí, které v koalici dosáhly 3 % hranice počtu hlasů pouze s malým přesahem, by po rozdělení hlasů rovným dílem nezískaly příspěvek vůbec, případně, pokud by uzavíraly dohodu o podílu členů koalice na volebním výsledku, byly by nucené dohodu uzavřít pouze ve prospěch jedné z nich. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud uznal, že podle doslovného jazykového výkladu by každý z členů koalice mohl mít nárok na stálý příspěvek v plné výši. Ve smyslu stanoviska Pl. ÚS-st. 1/96 je doslovné znění § 20 odst. 10 zákona č. 424/1991 Sb. jednoznačné a neumožňuje více interpretací. Není dán žádný rozpor doslovného znění ustanovení s jeho smyslem a účelem a jeho smyslem a účelem není vyrovnávat disproporci mezi financováním parlamentních a neparlamentních stran. Podle § 20 odst. 10 zákona č. 424/1991 Sb. je dohoda členů koalice rozhodující nejen pro stanovení výše stálého příspěvku, ale výslovně i pro zjištění samotné (ne)existence nároku na stálý příspěvek. Stálý příspěvek se vyplácí všem stranám, které dosáhly volebního výsledku mezi 3 a 5 % hlasů. Prvkem, který má za cíl vyrovnávat disproporci, není samotný stálý příspěvek, ale toliko jeho "zastropování" podle § 20 odst. 6 zákona č. 424/1991 Sb. 7. Výklad obecných soudů nerespektuje rozhodnutí zákonodárce. Obecné soudy zkrátily stěžovatelku na stálém příspěvku, a to pouze proto, že ve sněmovních volbách nekandidovala samostatně, nýbrž v rámci koalice. Tím v rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 1 a čl. 22 Listiny došlo k omezení ekonomicky rovné účasti stran ve volební soutěži. Obecné soudy rovněž porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť nepřezkoumatelným způsobem dovodily a nesprávně pochopily účel stálého příspěvku, když jej zaměnily s účelem "zastropování" příspěvku. Obecné soudy porušily i právo stěžovatelky na majetek podle čl. 11 Listiny, neboť stěžovatelka přichází v průběhu volebního období o majetek přesahující 11 milionů Kč. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze jej považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Platí přitom, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 10. Ústavní soud již dříve uvedl, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní nor