I.ÚS 748/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 748/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. R., zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti výroku II a III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 338/2023-470 ze dne 5. 1. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Krajského soudu v Praze, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval o neúčinnosti právního jednání mezi D. R. a stěžovatelem, který je jeho synem. Předmětem tohoto právního jednání byly kupní smlouvy, kterými otec stěžovatele na něj převedl nemovitosti specifikované v rozsudku obvodního soudu. Žalobu proti stěžovateli podala Česká republika - Krajský soud v Praze k vymožení částky, která byla otci stěžovatele uložena jako peněžitý trest v trestním řízení. 2. Obvodní soud žalobě vyhověl a rozhodl, že kupní smlouvy mezi stěžovatelem a jeho otcem jsou vůči žalobkyni neúčinné. Výrokem III a IV obvodní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni a státu náklady řízení v celkové výši 27 809 Kč. 3. Stěžovatel se proti rozhodnutí obvodního soudu odvolal. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně vzala žalobu zpět, jelikož otec stěžovatele nakonec uhradil celý nedoplatek peněžitého trestu. Městský soud proto zrušil rozhodnutí obvodního soudu a řízení zastavil (výrok I). Výroky II a III napadenými touto ústavní stížnosti poté městský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení v celkové výši 19 317 Kč. Učinil tak podle § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, jelikož dospěl k závěru, že návrh byl vzat zpět pro chování stěžovatele, přičemž se původně jednalo o návrh důvodný, o čemž svědčí i to, že soud prvního stupně žalobě vyhověl. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a rovnosti před zákonem. Z hlediska procesního uvádí, že se nejedná o bagatelní částku, jelikož pokud by mu městský soud přiznal náhradu nákladů řízení, jednalo by se o částku řádově vyšší, kterou vypočetl na 127 050 Kč. Stěžovatel také obsáhle shrnuje celé řízení před obecnými soudy včetně řízení souvisejících (jejichž shrnutí na tomto místě Ústavní soud nepovažuje za účelné). Podle stěžovatele je interpretace i aplikace ustanoveni § 146 odst. 2 o. s. ř. provedená městským soudem projevem svévole, libovůle a je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel tvrdí, že jeho otec měl od počátku jiný dostatečný majetek, ze kterého mohl vyrovnat své závazky, tedy uhradit peněžitý trest. Stěžovatel poukazuje na to, že se nedopustil ničeho protiprávního tím, že přijal vlastnictví k daným nemovitostem. Městský soud si podle stěžovatele opakovaně protiřečí a odůvodnění rozhodnutí je prý nepřezkoumatelné a odporující judikatuře Nejvyššího soudu. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 6. Ústavní stížnost je také přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Žalobce byl poučen o nepřípustnosti dovolání s odkazem na § 229 odst. 4 o. s. ř., tedy pro přípustnost žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.). Toto poučení není správné, neboť městský soud nezastavoval (pouze) odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání (§ 207 odst. 2 o. s. ř.), nýbrž pro zpětvzetí žaloby rušil rozsudek obvodního soudu a zastavoval celé řízení (§ 222a o. s. ř.). Na takovou situace městským soudem v poučení odkazovaný § 229 odst. 4 o. s. ř. nedopadá. Chyba v poučení se však týká pouze výroku I usnesení městského soudu, proti kterému stěžovatel ústavní stížností nejinak nebrojí, napadá pouze rozhodnutí o nákladech. Žalobou pro zmatečnost nelze napadnout pouze výroky o nákladech řízení [§ 230 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuplatňuje námitky proti rozhodnutí ve věci samé (proti zastavení řízení), ale jen proti nákladovým výrokům, nelze ho nutit k podání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání, ačkoli by touto cestou hypoteticky mohl dosáhnout i zrušení nákladových výroků, proti kterým brojí před Ústavním soudem. Takový postup vedoucí k odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné by Ústavní soud považoval za přehnaný procesní formalismus. 7. Ústavní soud nejprve uvádí, že posuzované rozhodnutí, resp. napadené výroky je nutno v rámci ústavněprávního přezkumu posuzovat velmi zdrženlivě. To vyplývá, zaprvé, již ze skutečnosti, že se jedná o přezkum nákladů řízení. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít dopad do majetkové sféry účastníka řízení, samo o sobě zpravidla nedosahuje intenzity, která by byla způsobilá porušit jeho základní práva. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to ani v případě, v němž by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v rozhodování soudu byl obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (nálezy sp. zn. I. ÚS 2174/20, II. ÚS 3627/18, II. ÚS 3776/16, I. ÚS 3778/18). 8. Za druhé, důvodem pro velmi omezený přezkum napadených výroků je bagatelnost částky, o kterou se jedná (19 317 Kč). Stěžovatel správně poukazuje na to, že bagatelnost nelze v tomto případě vnímat čistě formálně podle částky, kterou má na nákladech zaplatit, jelikož v případě úspěchu stěžovatele by i jemu mohla být přiznána náhrada nákladů, které již bagatelní být nemusí. Proto Ústavní soud nevycházel z toho, že ústavní stížnost je bez dalšího neopodstatněná již pro bagatelnost částky (jak to umožňuje judikatura Ústavního soudu, srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 133/24), avšak zároveň při svém přezkumu vzal v potaz, že samotná částka, kterou je stěžovatel povinen na nákladech zaplatit, bagatelní je. 9. Třetím důvodem pro velmi omezený přezkum Ústavním soudem v tomto případě je, že v ústavní stížnosti jde o posuzování "chování žalovaného" ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tedy o výklad zákona s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Výklad tohoto pojmu, jeho konkrétních okolností a celkové komplexní zhodnocení případu je však zásadně věcí obecných soudů. 10. Celkově lze shrnout, že ke zrušení rozhodnutí v těchto typových věcech by Ústavní soud mohl přistoupit jen v případech zjevného a flagrantního porušení ústavních principů. Ústavní soud proto posuzuje pouze to, zda závěry týkající se náhrady nákladů řízení neobsahují extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo prvky libovůle, popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 624/06, I. ÚS 800/06). K tomu dle hodnocení Ústavního soudu v posuzovaném případě nedošlo. 11. Ústavněprávním imperativem v posuzovaném případě je to, zda se obecné soudy věnovaly splnění všech tří podmínek ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tedy chování žalovaného, zpětvzetí žaloby a původní důvodnosti žaloby. To implicitně plyne např. z bodu 18 nálezu sp. zn. III. ÚS 3592/16. Všem těmto aspektům se městský soud věnoval způsobem přezkoumatelným. Skutečnost, že zkoumání naplnění podmínek § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je primárně otázkou podústavní, potvrdil Ústavní soud v nedávné době např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 674/24. 12. Nelze samozřejmě přehlédnout, že použití § 146 odst. 2 o. s. ř. učiněné městským soudem není frekventované, a že městský soud přistoupil k spíše extenzivnímu výkladu toho, co může být oním "chováním žalovaného". Samotná extenzivnost výkladu však neznamená, že jde o výklad nedovolený, tím méně o protiústavní. Za rozhodné Ústavní soud považuje, že tento výklad daného ustanovení je dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu možný, a že jej městský soud náležitě odůvodnil. Sám stěžovatel ostatně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která dovodila, že rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým prosazováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu (nález sp. zn. II. ÚS 439/06). Právě tomuto principu městský soud dostál, jelikož k případu nepřistupoval mechanicky, ale dovodil, že je na místě stěžovateli náklady řízení uložit s ohledem na specifické okolnosti. 13. Městský soud se obsáhle věnoval tomu, že žaloba byla vedlejší účastni