I.ÚS 768/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 768/14 ze dne 14. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Grazyny Marie Suché, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem v Brně, Slovákova 11, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 12. 2013 č. j. 10 C 259/2012-47, za účasti Okresního soudu v Hodoníně jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") na základě tvrzení, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byla porušena ústavně garantovaná zásada vázanosti soudů zákonem podle čl. 95 Ústavy České republiky. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecný soud nevzal v úvahu, že lhůta stanovená pro uvedení rozhodných skutečností a podání důkazních návrhů na jejich prokázání podle § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je lhůtou soudcovskou ve smyslu § 55 o. s. ř. a jako takovou ji může soudce k včasné žádosti účastníka prodloužit. Podle stěžovatelky se ze strany soudu jedná o přepjatý formalismus a nepřípustný pozměňující výklad zákona. Důsledkem tohoto nezákonného a nespravedlivého postupu obecného soudu ve věci bylo, že při hodnocení důkazů obecný soud v rozporu s § 132 o. s. ř. nepřihlédl ke skutkovým tvrzením stěžovatelky a k tomu, co v řízení vyšlo najevo. Soud navíc neprovedl žádný z důkazů navrhovaných stěžovatelkou. Stěžovatelka přitom nepochybně včas tvrdila a navrhla prokázat, že jí vůči žalobci vznikl nárok na náhradu škody. Obecný soud však v rozporu s tím uvedl, že stěžovatelka řádně netvrdila, že se žalobce Petr Skalický (dále jen "žalobce") vůči ní a jejímu majetku dopustil protiprávního jednání, které mělo za následek vznik škody na straně stěžovatelky. Tento závěr soudu je nesprávný a je v rozporu s obsahem spisu i výsledky neúplně provedeného dokazování. Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného stavu věci. Na závěr uvedla, že s ohledem na okolnosti případu a její majetkové poměry nejde o případ bagatelní. 3. Okresní soud v Hodoníně se prostřednictvím samosoudkyně JUDr. Dagmar Štefancové k ústavní stížnosti vyjádřil pouze tak, že odkázal na obsah spisu a poukázal na nedodržení 30 denní lhůty poskytnuté účastníkům při koncentraci řízení. 4. Předmětem řízení před okresním soudem byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 10 000 Kč z titulu vrácení složené zálohy z ceny psa. Dne 10. 11. 2011 uzavřela stěžovatelka s žalobcem kupní smlouvu o koupi štěněte psa plemene brazilská fila z chovatelské stanice Strážnický ráj, narozeného 8. 6. 2011. Kupní cena byla stanovena na 20 000 Kč, záloha byla žalobcem složena ve výši 10 000 Kč v den koupě psa. V následujících dnech se mělo podle tvrzení žalobce ukázat, že štěně se nehodí k jeho dětem, a proto se smluvní strany dohodly, že žalobce - kupující psa stěžovatelce vrátí a ta mu vrátí jím složenou zálohu do tří měsíců od 13. 11. 2011. Stěžovatelka uvedenou částku žalobci nevrátila; tvrdila, že pes jí byl vrácen zraněný, přičemž musela vyhledat příslušnou veterinární péči a ošetření jí stálo nemalé finanční prostředky. 5. Dne 14. 11. 2012 byl Okresním soudem v Hodoníně vydán platební rozkaz pod č. j. 10 C 259/2010-7. Proti němu podala stěžovatelka dne 17. 12. 2012 odpor, v němž uvedla, že žalobce jí vrátil štěně zraněné, a to zřejmě po úderu ocelovým předmětem s hranou. Toto zranění na dolní čelisti nebylo při převzetí štěněte stěžovatelkou patrné. Dne 14. 11. 2011 stěžovatelka provedla důkladnou prohlídku štěněte, dne 15. 11. 2011 zavolala veterináře MVDr. Čížka, který při vyšetření zjistil zduření v oblasti levé strany dolní čelisti. Poté musela stěžovatelka nechat štěně vyšetřit MVDr. Vičarovou, jelikož jeho zdravotní stav se nezlepšoval a teprve 2. 12. 2011 se dostavilo po nasazení medikace zlepšení (dne 17. 12. 2012 vystavena zpráva). Náklady vyšetření a léčení štěněte stěžovatelka odhadovala na částku převyšující 10 000 Kč. 6. Dne 16. 10. 2013 se konalo před okresním soudem jednání v předmětné věci, v níž stěžovatelka uplatnila jako obranu do výše žalované částky nárok na náhradu škody proti žalobci (náklady na léčení štěněte). Výši škody přitom hodlala prokázat příslušnými doklady, k jejichž opatření žádala stanovení dodatečné lhůty. Jednání bylo odročeno na 9. 12. 2013 s tím, že účastníkům byla stanovena lhůta 30 dnů k uvedení rozhodných skutečností a označení důkazů jako součást poučení o koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Dne 14. 11. 2013 byla okresnímu soudu doručena žádost stěžovatelky o prodloužení soudcovské lhůty do 22. 11. 2013, zdůvodněná mj. pracovním vytížením právního zástupce a jejím zdravotním stavem. Dne 22. 11. 2013 stěžovatelka soudu zaslala prostřednictvím advokáta své vyjádření, v němž mj. navrhla výslech MVDr. Čížka a MVDr. Vičarové, obojí k vyšetření a léčbě štěněte. Současně navrhla, aby byl mezi ní a žalobcem uzavřen smír, jehož obsahem by byl závazek stěžovatelky zaplatit žalobci částku 5 000 Kč s úrokem 4 % z této částky ročně za dobu od 14. 2. 2012 do zaplacení s tím, že po zaplacení této částky by mezi sebou stěžovatelka a žalobce neměli žádné neuspokojené nároky. Žalobce a stěžovatelka by se zároveň vůči sobě vzdali práva na zaplacení náhrady nákladů řízení před soudem. 7. Dne 9. 12. 2013 se konalo ve věci další jednání před okresním soudem. Samosoudkyně do protokolu uvedla, že další dokazování prováděno nebude. Právní zástupce stěžovatelky poté setrval na návrhu, aby byly provedeny důkazy podle vyjádření strany žalované ze dne 22. 11. 2013 (viz bod 6). Po závěrečných návrzích byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení ve výši 21 713 Kč k rukám jeho právního zástupce. 8. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že při právním posouzení věci vycházel z listinných důkazů, konkrétně z "protokolu", který byl sepsán stranami o prodeji štěněte, předžalobní upomínky a listin doložených stěžovatelkou - zejména prohlášení MVDr. Čížka a MVDr. Vičarové. Dále konstatoval, že při jednání konaném dne 16. 10. 2013 byli účastníci soudem poučeni o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. Stěžovatelka dne 14. 11. 2013 žádala písemně soud o prodloužení této lhůty. K tomu soud uvedl, že tuto lhůtu prodloužit nelze a nelze přihlížet ani k vyjádření a důkazním návrhům, které stěžovatelka doručila soudu 22. 11. 2013, tedy opožděně. Stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o svém tvrzení, že jí žalobce způsobil škodu, a proto soud žalobě vyhověl. Současně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudem v rozsahu obdobném, jak je žalobce vyčíslil, včetně osmi úkonů právní služby (mj. replika k vyjádření stěžovatelky, vyjádření k návrhu stěžovatelky na prodloužení lhůty). 9. V posuzované věci jsou splněny podmínky věcného projednání návrhu. Jde o řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a k jejímu podání došlo poté, co stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jejího práva (§ 75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu). Text ústavní stížnosti vykazuje náležitosti podle § 34 odst. 1 citovaného zákona. Stěžovatelka je zastoupena advokátem, jak předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní stížnost není opodstatněná. 11. Námitky stěžovatelky směřovaly k závěru, že postupem obecného soudu, v tomto případě soudu prvostupňového, bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Pokud stěžovatelka namítala též zásah do ústavních práv podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 95 Ústavy, pak v těchto případech Ústavní soud neshledává bezprostřední souvislost garancí zaručených těmito ustanoveními s posuzovanou věcí. 12. Stěžovatelčiným námitkám lze přisvědčit v tom ohledu, že procesní reakce samosoudkyně na důkazní návrhy, které byly stěžovatelkou učiněny v podání datovaném dne 22. 11. 2013, nebyla dostatečná. Jestliže soudkyně nechtěla provádět další dokazování, měla samostatným usnesením výslovně reagovat