I.ÚS 775/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 775/04 ze dne 30. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. A., zastoupeného JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou se sídlem Svatojánské nám. 47, 541 01 Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004, sp.zn. 3 Tdo 839/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp.zn. 3 To 177/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2003, č.j. 3 T 1/2003-4449, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č.j. 3 T 1/2003-4449, uznal obžalovaného Ing. Z. A. (dále jen "stěžovatel") vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr.z. a odsoudil jej podle § 148 odst. 4 tr.z. za použití § 40 odst. 1 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 58 odst. 1 tr.z. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr.z. mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil za současného stanovení dohledu na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 60a odst. 3 tr.z. mu uložil, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Součástí výroku je i výrok o zproštění obžaloby pro dva jiné skutky. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v přesně nezjištěný den měsíce května 1999 v Jívce, okres Trutnov, jako předseda představenstva společnosti Gemec Union, a.s. (IČO: 2591658; dále jen "společnost") v úmyslu snížit platební povinnost k zákonným odvodům z mezd, vydal závazné nařízení, na jehož základě byla, počínaje tímto měsícem, vyplácena měsíční mzda převážné většině zaměstnanců společnosti ve dvou po sobě jdoucích splátkách, když toliko z prvé z nich, rovnající se fakticky tehdy státem určené minimální mzdě, byly řádným způsobem prováděny odvody záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, odvody záloh pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a odvody záloh na zdravotní pojištění, a z druhé splátky mzdy týchž zaměstnanců však uvedené odvody činěny nebyly. Tento způsob výplat měsíčních mezd byl u společnosti realizován až do měsíce května 2000 včetně, čímž byla za uvedené období dle zákona č. 586/1992 Sb. na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Trutnově (dále jen "FU"), způsobena škoda ve výši 1.142.707,- Kč; dále dle zákona č. 589/1992 Sb. na pojistném na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, českému státu zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení v Trutnově (dále jen "OSSZ"), způsobena škoda ve výši 2.936.584,- Kč, dále dle zákona č. 592/1992 Sb. na zdravotním pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně - Okresní pojišťovně Trutnov (dále jen "VZP") škoda ve výši 532.333,40,- Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně se sídlem v Praze, škoda ve výši 38.509,40,- Kč, České národní zdravotní pojišťovně se sídlem v Praze škoda ve výši 493.862,57,- Kč, Zdravotní pojišťovně MV ČR se sídlem v Praze škoda ve výši 59.312,91,- Kč a Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem v Praze škoda ve výši 36.938,08,- Kč. Celková výše škod na uvedených platbách činila 5.240.247,- Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2004, sp.zn. 3 To 177/2003, odvolání stěžovatel zamítl. Uvedl, že krajský soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, při posuzování skutečností v otázce viny a trestu a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku odkázal. Vrchní soud dodal, že odvolací námitky považuje za opakování obhajoby uplatněné již v řízení před soudem I. stupně, se kterou se tento soud již vypořádal; připomněl, že soud (zejména při ukládání trestu) též zohlednil motivaci stěžovatele a zdůraznil, že skutkové závěry soudu I. stupně považuje za správné. Změnu těchto závěrů nemohlo ovlivnit ani navrhované doplnění dokazování, neboť se jednalo o návrhy na opakování důkazů provedených již před krajským soudem, ze kterých tento soud již vycházel a odvolací soud nedospěl k pochybnostem o úplnosti hodnocení takto provedených důkazů z hlediska jejich obsahu. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že stěžovatel úmyslně vytvořil stav, kdy oprávněným subjektům nepřiznával skutečné výše vyplacených prostředků na mzdách svých zaměstnanců, s cílem tímto způsobem deklarovat zákonné povinnosti, které společnosti vznikly, v nižších částkách, než tomu ve skutečnosti bylo a tím oprávněným subjektům jejich nároky neoprávněně zkrátit. Vrchní soud dodal, že stěžovatel svým jednáním naplnil po subjektivní i objektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné, povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr.z., a tato právní kvalifikace je důvodná i z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr.z. Současně připomněl, že soud I. stupně při stanovení druhu a výměry trestu zohlednil stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, možnosti nápravy a poměry stěžovatele. Přihlédl k polehčující okolnosti spočívající v jeho dosavadní bezúhonnosti, a dále k jeho zdravotnímu postižení. Odvolací soud proto považoval podle § 148 odst. 4 tr.z. za použití § 40 odst. 1 tr.z. uložený trest za přiměřený a odpovídající požadavkům ustanovení § 23 odst. 1 tr.z., ve kterém je preferována zejména složka výchovná. Vrchní soud konečně považoval za správný i doplňující výrok učiněný podle § 60a odst. 3 tr.z.; jde o opatření, které není výsledkem adhezního řízení a stanoví povinnost stěžovateli, aby se podle svých sil přičinil nahradit škodu způsobenou trestným činem. Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 15. 9. 2004, sp.zn. 3 Tdo 839/2004, dovolání proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítl. NS v prvé řadě shledal přípustnost dovolání podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr.ř. Při posuzování jeho důvodnosti zdůraznil, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. je tento důvod dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stěžovatel sice tento důvod spatřuje v údajně nesprávné právní kvalifikaci skutku, přičemž však v rámci této námitky vychází z vlastní verze popisu skutku, než která byla soudem v rámci skutkových zjištění konstatována a prosazuje tak odlišné hodnocení důkazů než učinily soudy nižší. Stěžovatel (dovolatel) ve vlastní verzi skutkových zjištění týkající se subjektivní stránky trestného činu tvrdí - na rozdíl od zjištění soudu - že jeho úmyslem nebylo snížit platební povinnost k zákonným odvodům z mezd, nýbrž pouze poskytnout zaměstnancům minimální mzdu, z té provést odvody a dále jim poskytnout půjčku. NS zdůraznil, že "údajně nesprávné právní posouzení pak vztahuje k této vlastní verzi popisu skutku, přičemž od této verze odlišná skutková zjištění učiněná oběma soudy nerespektuje". Tím se prý stěžovatel cestou dovolání domáhá nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění a usiluje o navození takové procesní situace, jako by byl dovolací soud v pozici soudu třetího stupně. NS navíc v této souvislosti připomněl, že případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř., je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotněprávní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotněprávního posouzení. NS dále uvedl, že použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. neodpovídá ani námitka stěžovatele týkající se použití přísnější právní kvalifikace. Stěžovatel zde sice nezpochybňuje zjištění soudu, že jeho jednáním byla způsobena škoda velkého rozsahu, leč přesto tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení; to opírá jednak o námitku, že v popisu skutku chybí odůvodnění, čím tato skutečnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost [což by v případě opodstatněnosti takové námitky odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.ř., který ovšem stěžovatel v dovolání neuplatnil], jednak o názor, že sama škoda mírně přesahující hranici škody velkého rozsahu s ohledem na "ostatní okolnosti případu" podstatně nezvyšuje nebezpečnost činu pro společnost. NS proto v této souvislosti konstatoval, že z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že podstatou této námitky opět není nesprávné právní posouzení s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem, nýbrž právní posouzení s ohledem na "ostatní okolnosti" případu, které dovolatel chápe skutkově jinak, než jak jsou obsahem skutkových zjištění soudu. NS konečně k námitce stěžovatele - vztahující se k uložení povinnosti nahradit pod