I.ÚS 785/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 785/14 ze dne 26. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Zůzy, zast. Mgr. Jiřinou Mečkovskou, advokátkou, sídlem Nad Dědinou 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 21 Cdo 1846/2013-244, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.3.2013, č.j. 4 Co 91/2012-201, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.4.2012, č.j. 26 C 3/2011-128, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřiny Lužové, advokátky, sídlem Dušní 22, Praha 1, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce OPZ PLUS, a.s., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel napadl ústavní stížnosti doručenou Ústavnímu soudu dne 3.3.2014, doplněnou podáním doručeným téhož dne, v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). K věci uvedl, že Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen "katastrální úřad") zamítl dne 31.1.2011 návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí podle smlouvy uzavřené dne 26.1.2006 mezi ním a společností OPZ PLUS, a.s., ohledně konkrétní nemovitosti v kat úz. Kobylisy (stěžovatel podal tento návrh na povolení vkladu práva již dne 27.1.2006, takže řízení před katastrálním úřadem trvalo 5 let). Katastrální úřad ve svém rozhodnutí dospěl zejména k závěru, že povinný z věcného břemene (OPZ PLUS, a.s.) nebyl ke dni podání návrhu na vklad oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, neboť za povinného podepsali smlouvu o zřízení věcného břemene Ing. Vladimír Novotný a Petr Novotný, kteří ač byli ke dni podání návrhu zapsáni v obchodním rejstříku jako členové představenstva, tak z usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 500/2006-605, které nabylo právní moci dne 21.1.2008, plyne, že byl zápis v obchodním rejstříku ohledně uvedených členů představenstva účastníka změněn tak, že Ing. Vladimír Novotný a Petr Novotný nebyli ke dni podpisu smlouvy členy představenstva OPZ PLUS, a.s., a nemohli tedy za OPZ PLUS, a.s., smlouvu platně uzavřít. Stěžovatel podal proti rozhodnutí katastrálního úřadu žalobu k městskému soudu, který žalobu zamítl, neboť dospěl ke stejnému závěru jako katastrální úřad, že Ing. Vladimír Novotný a Petr Novotný nebyli ke dni podpisu smlouvy členy představenstva OPZ PLUS, a.s., a nemohli tedy za OPZ PLUS, a.s., smlouvu platně uzavřít, rovněž uvedl, že z předloženého zápisu z jednání valné hromady ze dne 22.9.2005 nevyplývá, že Vladimír Novotný a Petr Novotný byli zvoleni za členy představenstva OPZ PLUS, a.s. Rozsudkem vrchního soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, a to, že účastníci nebyli oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, a proto katastrální úřad musel návrh stěžovatele zamítnout. Vrchní soud, kromě jiného, poukázal k principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku na to, že je-li v řízení před správním orgánem oprávnění jednat jménem účastníka zcela zpochybněno, nemůže správní orgán ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednit. Proti rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, to bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s tím, že není přípustné. Stěžovatel tvrdí, že byl napadenými rozhodnutími dotčen na svých ústavně zaručených lidských právech, konkrétně že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny. Podle stěžovatelova názoru porušil Nejvyšší soud napadeným usnesením jeho ústavní právo na zákonného soudce, neboť se odchýlil od své předchozí judikatury, aniž by věc předložil velkému senátu podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud totiž ve stručném odůvodnění svého usnesení uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2011, sp.zn. 21 Cdo 4044/2010, ve kterém byl vysloven názor, že "při zkoumání podmínky vkladu práva uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) katastrální úřad (soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu) přihlédne - podle stavu ke dni podání návrhu na vklad - k takovým právním skutečnostem, které mají vliv na oprávnění účastníků řízení nakládat s předmětem právního úkonu a které jsou současně evidentní a jejichž pominutí by představovalo jen vysoce formální postup". Nejvyšší soud údajně zcela přehlédl, že v předmětném judikátu se dovolací soud zabýval tím, zda je katastrální úřad respektive soud vázán pravomocným rozhodnutím soudu, jehož účastníci nebyli všichni ti, kdo jsou účastníci řízení o povolení vkladu. Nejvyšší soud přitom v judikátu dospěl k závěru, že katastrální úřad respektive soud smí přihlížet k pravomocnému rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno vlastnictví převáděných nemovitostí jinak, než jak se podává ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (tj. kterým bylo následně vyloučeno či omezeno oprávnění účastníka řízení nakládat s předmětem právního úkonu), ale jen tehdy, je-li rozhodnutí závazné (§ 159a o.s.ř.) pro všechny, kdo jsou účastníky řízení o povolení vkladu. Pokud by tak Nejvyšší soud aplikoval judikát na případ stěžovatele, tak by musel dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu s tímto rozhodnutím. Vrchní soud totiž v napadeném rozsudku přihlížel k pravomocnému usnesení vrchního soudu sp.zn. 7 Cmo 500/2006, ač stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení, a proto pro něj není závazné toto rozhodnutí, kterým bylo vyvozeno uplynutí funkčního období členů představenstva OPZ PLUS, a.s. Odvolací soud se přitom vůbec nevypořádal s námitkou stěžovatele, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 26.1.2006, nemůže být zpochybněna provedením zápisu do obchodního rejstříku, k němuž došlo až dne 21.1.2008, tedy s námitkou materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku (stěžovatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1757/2001). Odvolacímu soudu přitom "stačilo konstatování", že OPZ PLUS, a.s., muselo být známo, že smlouvu nejsou oprávněny podepsat fyzické osoby, byť v té době byly zapsány v obchodním rejstříku, a to Ing. Vladimír Novotný, místopředseda představenstva, a Petr Novotný, člen představenstva, aniž by odvolací soud uvedl, z jaké skutečnosti tento závěr o subjektivní složce dovozuje, neboť o zániku funkce bylo rozhodnuto až dávno poté, co byla předmětná smlouva podepsána. Odvolací soud se také vůbec nezabýval námitkou stěžovatele, že jeho práva jsou chráněna principem dobré víry osoby jednající v důvěře v zápis v obchodním rejstříku. Odvolací soud k principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku pouze stroze uvedl, že je-li v řízení před správním orgánem oprávnění jednat jménem účastníka zcela zpochybněno, nemůže správní orgán ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednit. Tím dospěl ke zcela nesprávným a na případ stěžovatele nepřiléhavým závěrům, neboť v jeho případě nebylo oprávnění jednat jménem účastníka před správním orgánem zcela zpochybněno a to především z toho důvodu, že usnesení vrchního soudu není vůči stěžovateli závazné (a odvolací soud k němu tedy podle judikatury Nejvyššího soudu ani nesměl přihlédnout). Stěžovatel tak v době uzavření smlouvy jednal v důvěře ve správnost zápisu v obchodním rejstříku. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za rozporné i s nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 211/1998, na který Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazuje. V daném případě totiž neexistují skutečnosti, které jsou evidentní a jejichž pominutí by představovalo vysoce formální postup. K tomu stěžovatel shrnuje, že Nejvyšší soud ačkoli uvedl, že je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tak odkázal na dvě rozhodnutí, která jsou ve zřejmém rozporu se závěry odvolacího soudu. Stěžovatel se domnívá, že pokud chtěl Nejvyšší soud přitakat závěrům odvolacího soudu, tak měl povinnost řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia, neboť jeho názor je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními a v nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a v nedůvodném odm