I.ÚS 810/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 810/14 ze dne 19. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Antonína Víchy, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2013 č. j. 4 Cmo 269/2013-101, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2013 č. j. 43 Cm 45/2012-82 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2012 č. j. 43 Cm 45/2012-38, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel po Ústavním soudu taktéž žádal odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl stěžovateli dne 3. 11. 2012 doručen směnečný platební rozkaz, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozkazu podal dne 6. 11. 2012 námitky, které však omylem adresoval (elektronicky) Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočce v Olomouci, nikoli soudu, který směnečný platební rozkaz vydal. Dne 7. 11. 2012 podal námitky znovu, tentokráte již příslušnému soudu. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením tyto námitky odmítl jako opožděné. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil. Vrchní soud k odvolání stěžovatele uvedl, že pro posouzení včasnosti podaných námitek je bezvýznamná argumentace poukazující na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (jímž Ústavní soud ke dni 30. 4. 2013 zrušil třídenní lhůtu k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu), neboť stěžovatel v konkrétním případě netvrdil, že pro krátkost lhůty neměl možnost se směnečnému platebnímu rozkazu řádně bránit. Podle vrchního soudu stěžovatel nedovozuje porušení svých práv z krátkosti zákonem stanovené lhůty, jeho argumentace naopak jednoznačně směřuje na podporu jeho přesvědčení, že mu měla být prominuta lhůta, kterou zmeškal pro dle svého názoru omluvitelný důvod spočívající v odeslání námitek na chybnou adresu. K tomuto omylu přitom došlo zcela nezávisle na délce lhůty k podání námitek. Spolu s námitkami podal stěžovatel také návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek, jenž byl usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnut. K odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Olomouci. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, neboť podle názoru dovolacího soudu neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti směnečnému platebnímu rozkazu a proti usnesením obecných soudů o odmítnutí podaných námitek pro opožděnost. Jak uvádí, elektronická adresa Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, je velmi podobná adrese Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci. Možnost záměny tedy byla velmi vysoká, což je ještě umocněno tím, že stěžovatel nosí brýle. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012, jímž byla zrušena třídenní lhůta (stanovená v § 175 odst. 1 občanského soudního řádu) k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Obecné soudy však tento nález patřičně nezohlednily, a jejich rozhodnutí tak jsou nepředvídatelná, překvapivá a nesprávná. Podle stěžovatele není podstatné, že Ústavní soud zrušil část ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. až uplynutím dne 30. dubna 2013, neboť je zřejmé, že toto ustanovení bylo protiústavní i v době vydání nyní napadeného směnečného platebního rozkazu. Navíc nález byl vydán již před podáním námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stěžovatel konečně uvádí, že došlo k indosaci směnky a poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 810/14 ze dne 17. 4. 2014 vyhověl stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení a vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě uvedl, že napadený směnečný platební rozkaz byl vydán v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou, na čemž nic nezměnil ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, který zasáhl toliko do zákonem stanovené lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, nikoli do zákonných předpokladů, za nichž může být směnečný platební rozkaz vydán. Ústavní stížnost proti směnečnému platebnímu rozkazu tak podle soudu není důvodná. Pokud se týče námitek proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2013, odkázal soud na odůvodnění tohoto usnesení a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 376/11 ze dne 14. 1. 2013. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření konstatoval, že ve svém rozhodnutí ze dne 13. 11. 2013 zdůvodnil, proč považoval argumentaci stěžovatele poukazující na protiústavnost třídenní lhůty k podání námitek za bezvýznamnou. Stěžovatel totiž nenamítal, že s ohledem na krátkost lhůty neměl možnost se proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně bránit, netvrdil, že skutečností, z níž dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, je třídenní lhůta, pro jejíž krátkost by snad nemohl uvést veškeré námitky, které proti směnečnému platebnímu rozkazu mínil uplatnit. Z námitek, které stěžovatel ve třídenní lhůtě uplatnil (a odeslal na nesprávnou adresu) ostatně podle vrchního soudu vyplývá, že možnost řádně se bránit měl. Omyl stěžovatele nastal nezávisle na délce lhůty k podání námitek. K dalším stěžovatelovým argumentům vrchní soud uvedl, že zdravotní stav stěžovatele a s tím související zaměnitelnost elektronických adres není faktorem, který by sám o sobě mohl ovlivnit běh odvolací lhůty, přičemž tato okolnost byla zvažována v rámci rozhodování o prominutí zmeškání lhůty. Konečně, při rozhodování o včasnosti námitek se podle názoru vrchního soudu obecné soudy nemohly zabývat důvodností podaných námitek, a tedy ani tím, zda indosace směnky byla či nebyla zneužitím práva. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal mimo jiné na to, že je všeobecně známo, že e-mailová komunikace je komunikací nezaručenou, při níž mnohdy dochází k nedoručení zpráv či jejich vrácení, přičemž i v takovém případě by námitky nebyly považovány za včasné, neboť rozhodující je, kdy námitky dojdou adresátovi. Podle vedlejšího účastníka navíc elektronické adresy krajského soudu a krajského státního zastupitelství ani nejsou zaměnitelné. Vedlejší účastník dále argumentuje, že napadená rozhodnutí by naopak byla překvapivá a nepředvídatelná tehdy, pokud by soudy sice postupovaly podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, nerespektovaly by však, že předmětná ustanovení občanského soudního řádu byla zrušena až uplynutím dne 30. 4. 2013. V této souvislosti vedlejší účastník odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 zabývající se intertemporálními účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010. V citovaném stanovisku Ústavní soud konstatoval, že státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatnily právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy stanou vykonatelnými. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastník reaguje i na stěžovatelovy argumenty stran indosace směnky. Obdržená vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, v níž uvedl, že právě pro extrémně krátkou lhůtu mu byla odejmuta možnost nápravy omylu v e-mailové adrese adresáta při podávání námitek. Pokud by lhůta činila např. současných 15 dní, byly by stěžovatelovy námitky považovány za včasné. Stěžovatel trvá na tom, že elektronické adresy krajského soudu a krajského státního zastupitelství si jsou velmi podobné, a nesouhlasí s tvrzením, že e-mailová komunikace je komunikací nezaručenou, naopak má za to, že je-li tento způsob komunikace připuštěn platnými právními předpisy, není žádný důvod volbu tohoto prostředku jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud se musel nejprve zabývat přípustností ústavní stížnosti, a to vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svého práva k dispozici. Proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci totiž byla přípustná žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2437/2013 ze dne 22. 1. 2014), která patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit (srov. stanovisko pléna Úst