I.ÚS 818/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 818/24 ze dne 23. 1. 2025 Odpovědnost státu za nadměrný hluk v důsledku nezákonného rozhodnutí hygienické stanice   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Libora Doláka a Bc. Martiny Dolákové, zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3211/2023-223 ze dne 19. 12. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 41/2023-204 ze dne 12. 4. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 90/2019-159 ze dne 11. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3211/2023-223 ze dne 19. 12. 2023, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 41/2023-204 ze dne 12. 4. 2023 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 90/2019-159 ze dne 11. 11. 2022 bylo porušeno právo stěžovatele Ing. Libora Doláka na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3211/2023-223 ze dne 19. 12. 2023 bylo porušeno právo stěžovatele Ing. Libora Doláka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3211/2023-223 ze dne 19. 12. 2023, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 41/2023-204 ze dne 12. 4. 2023 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 90/2019-159 ze dne 11. 11. 2022 se ruší. IV. Návrh stěžovatelky Bc. Martiny Dolákové se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení podstaty věci a předchozí průběh řízení 1. Podstatou této věci je otázka, zda stěžovatelé mají právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajské hygienické stanice o vydání tzv. hlukové výjimky. 2. Stěžovatelé jsou manželé, kteří bydlí v rodinném domě nedaleko silnice druhé třídy. Provoz na této komunikaci produkuje hluk, který je dlouhodobě trápí a podle stěžovatelů překračuje zákonem stanovené hlukové limity. 3. Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje (KHS) na překračování hygienických limitů hlukem z provozu na této silnici reagovala opakovaným vydáním hlukové výjimky pro provoz silnice. První KHS vydala v květnu 2006 na období pěti let, druhou pak v listopadu 2010 opět na pět let. Třetí a dosud poslední hlukovou výjimku z dubna 2016 č. j. KHSKM 15855/2016/BM/HOK Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 29 A 85/2016-171 v červnu 2018 zrušil. Uvedl, že účelem institutu hlukové výjimky není trvalé udržování protiprávního stavu (překračování hlukových limitů). Naopak - smyslem je zajištění postupného směřování k žádoucímu stavu, tedy k dodržování hygienických limitů hluku, jsou-li zde vážné důvody, které brání dodržování limitů ihned. Krajská hygienická stanice podle krajského soudu nedodržela své povinnosti v oblasti ochrany veřejného zdraví, porušila zásadu vydávání rozhodnutí v souladu s veřejným zájmem a nedostatečně zjistila skutkový stav. 4. K závěrům krajského soudu se následně přiklonil i Nejvyšší správní soud (NSS), který rozsudkem č. j. 7 As 308/2018-31 kasační stížnost KHS zamítl. 5. Stěžovatelé se v posuzované věci před obecnými soudy domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajské hygienické stanice o hlukové výjimce z dubna 2016. Postupovali ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon o odpovědnosti státu za škodu). Újma měla spočívat ve stresu, obavách, ohrožení a zhoršení zdravotního stavu a celkově zhoršené kvalitě života. Požadovali proto po České republice - Ministerstvu zdravotnictví zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich. 6. Obvodní soud pro Prahu 2 ani Městský soud v Praze stěžovatelům nevyhověly proto, že neměli aktivní žalobní legitimaci. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelů rozhodnutí nižších soudů ve vztahu ke stěžovateli zrušil, neboť ten aktivně legitimován byl. Naopak vůči stěžovatelce Nejvyšší soud dovolání odmítl. 7. Obvodní soud tak o nároku stěžovatele rozhodoval znovu, avšak i nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím KHS a stěžovatelovou újmou. Podle obvodního soudu není sporu o tom, že KHS vydala nezákonné rozhodnutí, avšak újma stěžovatele nevznikla v důsledku rozhodnutí. Před vydáním protihlukové výjimky, po jejím vydání ani po jejím zrušení se stav ohledně nadměrného hluku podle obvodního soudu nezměnil. Obvodní soud souhlasil se stěžovatelem, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, orgán veřejného zdraví by musel konat. Nelze však podle s jistotou učinit závěr, jakým způsobem by skutečně konal, neboť zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, svěřuje KHS poměrně široké spektrum možností - počínaje udělením pokut, přes pozastavení provozu až po udělení další hlukové výjimky. Městský soud se závěry obvodního soudu souhlasil a odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. 8. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel předložil čtyři otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení podle něj závisel napadený rozsudek městského soudu: 1. Je nezbytnou podmínkou pro závěr soudu o absenci příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzeným nezákonným rozhodnutím a žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmou, aby soud nejprve posoudil, zda došlo k naplnění těchto předpokladů odpovědnosti státu, tedy zda bylo vydáno tvrzené nezákonné rozhodnutí a zároveň zda žalobci vznikla tvrzená nemajetková újma? Ve vztahu k této otázce se odvolací soud dle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 2. Bylo-li vydáno nezákonné rozhodnutí o povolení k provozu zdroje hluku, překračujícího zákonné limity, vylučuje skutečnost, že nadlimitní hluk trvá i po zrušení takového nezákonného rozhodnutí, příčinnou souvislost mezi tímto nezákonným rozhodnutím a nemajetkovou újmou způsobenou žalobci, a tedy i odpovědnost státu za tuto újmu? Tato otázka nebyla dle přesvědčení stěžovatele v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. 3. Je ve vztahu k předchozí otázce relevantní, že podle rozsudku správního soudu, jímž bylo zrušeno nezákonné rozhodnutí o povolení k provozu zdroje hluku, překračujícího zákonné limity, jedním z důvodů nezákonnosti tohoto rozhodnutí skutečnost, že bylo vydáno přes nesplnění podmínek, jež měly dle předchozích rozhodnutí, týkajících se stejného zdroje hluku a stejného území, směřovat k omezení úrovně hluku? Tato otázka nebyla dle přesvědčení stěžovatele v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. 4. Jedná se v případě nemajetkové újmy, spočívající ve výrazném překračování hygienických limitů hluku ve vnitřních prostorech rodinného domu, jehož zdrojem je provoz zdroje hluku, povolený nezákonným rozhodnutím, o zásah do práva soukromoprávní povahy, na který se vztahuje čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o lidských právech a čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie? Pokud ano, je možné, aby soudy nepřiznaly žalobci náhradu za újmu způsobenou takovýmto zásahem ani na základě žaloby směřující proti nesprávnému úřednímu postupu příslušných orgánů, ani na základě žaloby směřující proti nezákonnému rozhodnutí? Ve vztahu k této otázce se odvolací soud dle stěžovatele odchýlil od judikatury Evropského soudu pro lidská práva. 9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení shledal, že zatímco u první otázky se městský soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, na dalších třech otázkách rozhodnutí městského soudu nezáviselo. K druhé a třetí otázce Nejvyšší soud uvedl, že absenci příčinné souvislosti městský soud neodvozoval výlučně od překročení limitů v době po zrušení nezákonného rozhodnutí, ale také od překročení limitů před zrušením nezákonného rozhodnutí (jednalo se o stav dlouhodobý a trvalý). Tento závěr však stěžovatel v dovolání podle Nejvyššího soudu řádně nezpochybnil. 10. Je významné také zmínit, že stěžovatelé se už od dubna 2017 domáhali poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vznikající jim nesprávným úředním postupem KHS, který definovali jako nezákonnou nečinnost za situace, kdy jsou v místě jejich bydliště dlouhodobě překračovány hlukové limity. Obecné soudy jejich žalobu zamítly, neboť postup KHS nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu. Ústavní stížnost stěžovatelů v květnu 2023 usnesením sp. zn. II. ÚS 2214/21 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. II. Argumentace stěžovat 11. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy porušily jejich právo na ochranu soukromí podle čl. 7