I.ÚS 830/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 830/24 ze dne 23. 7. 2025 Pravidla pro výběrová řízení u veřejných funkcí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Karla Trefného, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 444/2021-42 ze dne 22. 1. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a generálního ředitele Generálního finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 444/2021-42 ze dne 22. 1. 2024 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. II. Návrh na zrušení tohoto rozsudku se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení podstaty věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se před správními soudy domáhal zrušení rozhodnutí služebního orgánu o převedení na jiné služební místo, které služební orgán vydal v návaznosti na výsledek výběrového řízení podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. Ústavní soud se zde zabýval otázkou, jestli závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož se postup služebního orgánu ve druhém kole výběrového řízení neřídí žádnými pravidly, jejichž dodržení by mohly přezkoumat správní soudy, odpovídá ústavním požadavkům plynoucím z práva na soudní ochranu a rovný přístup k veřejným funkcím. 2. Stěžovatel pracoval jako ředitel sekce Územního pracoviště Příbram na Finančním úřadu pro Středočeský kraj (služební místo představeného). Od ledna 2015 vstoupil v účinnost nový zákon o státní službě, na základě kterého byla na vybraná místa vyhlášena výběrová řízení (tzv. přesoutěžení). V prosinci 2015 vyhlásil ředitel Generálního finančního ředitelství (GFŘ) podle § 188 odst. 6 zákona o státní službě výběrové řízení také na místo stěžovatele. Ve výběrovém řízení komise vybrala dva nejvhodnější uchazeče - stěžovatele a Ing. Petra Šebka. Generální ředitel GFŘ a ředitel Finančního úřadu pro Středočeský kraj následně uzavřeli dohodu dle § 28 odst. 2 zákona o státní službě, že na služební místo vybírají Ing. Petra Šebka (a nikoliv stěžovatele). 3. Ředitel Finančního úřadu pro Středočeský kraj v návaznosti na výsledek výběrového řízení rozhodl 23. 6. 2016 o převedení stěžovatele na služební místo odborného rady v Praze. Stěžovatel však proti tomuto rozhodnutí brojil odvoláním (zamítnutým ředitelem GFŘ) a následně správní žalobou. V ní předně namítal, že nebyly splněny podmínky pro převedení na jiné místo, protože se jím dosud zastávané služební místo neuvolnilo - stěžovatel ve výběrovém řízení uspěl a měl tak ve funkci pokračovat. Výběrové řízení bylo podle stěžovatele vedeno na politické zadání a představovalo zneužití zákona k netransparentní realizaci politické libovůle. Dále tvrdil další pochybení služebního orgánu ve výběrovém řízení i v řízení o převedení na jiné služební místo. Zejména upozorňoval na to, že ho služební orgán převedl na pro něj zcela nevhodné místo v 80 kilometrů vzdálené Praze. 4. Krajský soud rozsudkem č. j. 48 A 115/2016-102 žalobě částečně vyhověl, neboť se správní orgány nedostatečně vypořádaly s námitkou týkající se nevhodnosti místa nového působiště z důvodu vzdálenosti od stěžovatelova bydliště. Ve zbytku ale krajský soud stěžovatelovým námitkám nepřisvědčil a odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 316/2016-50 (JUDr. Zdeněk Man), podle kterého žadatelům o služební místo představeného nesvědčí veřejné subjektivní právo být vybrán, které by mohlo být chráněno žalobou ve správním soudnictví. 5. Ředitel GFŘ změnil své rozhodnutí tak, že se stěžovatel převádí na služební působiště v Příbrami. Také toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, kterou krajský soud rozsudkem č. j. 55 Ad 3/2019-85 zamítl. Formální pochybení, která shledal, nemají podle krajského soudu vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ohledně dalších námitek souvisejících s výběrovým řízením poukázal krajský soud opět na svůj první rozsudek, jehož závěry nemá s ohledem na rozsudek ve věci JUDr. Zdeněk Man a navazující judikaturu důvod měnit. Podle krajského soudu byly dány podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí o převedení stěžovatele na dané služební místo. O umístění na služební působiště v Příbrami, kde žalobce vykonával službu již před převedením, stěžovatel podle krajského soudu celou dobu usiloval. 6. Nejvyšší správní soud (NSS) pak napadeným rozsudkem zamítl i stěžovatelovu kasační stížnost. Ztotožnil se s argumentací krajského soudu, na jehož závěry z velké části odkázal. Podle NSS stěžovatel zopakoval mnohé námitky, s nimiž se už krajský soud vypořádal; stěžovatel navíc neexistenci či neplatnost rozhodnutí o jmenování jiného uchazeče na jeho dosavadní služební místo před správními orgány výslovně nenamítal. NSS zopakoval závěry z rozsudku JUDr. Zdeněk Man, podle kterého se postup služebního orgánu při výběru uchazeče ve druhém kole neřídí žádnými pravidly, jejichž dodržení by bylo možné přezkoumat v řízení před správním soudem. Pokud by služební orgán porušoval základní práva uchazečů o služební místo tím, že by postupoval diskriminačně, náleží stěžovateli ochrana před diskriminací podle § 16 a § 17 zákoníku práce (a tedy antidiskriminačního zákona). Podle NSS je rozsudek JUDr. Zdeněk Man na danou věc použitelný a nelze jeho závěry (a právní úpravu) obcházet tím, že by si správní soudy v tomto typu řízení námitky týkající se výběrového řízení posoudily jako předběžnou otázku. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěr, podle kterého je rozhodování o obsazování služebních míst podle zákona o státní službě vyňato z jakékoli soudní ochrany, porušuje jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, právo na přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na rovné zacházení podle čl. 3 Listiny. 8. Stěžovatel shrnuje dosavadní judikaturu NSS a uvádí, že podobně jako tomu je např. v přezkumu žádosti o víza či o státní občanství, je možné i v případě obsazování volných služebních míst přezkoumávat, zda písemná dohoda služebního orgánu a bezprostředně nadřízeného představeného neporušila zákaz libovůle, zákaz diskriminace, zásadu rozhodovat o obdobných věcech obdobně a jiná pravidla vyplývající ze základních hodnot demokratického právního státu. Tento přezkum lze podle něj učinit i v žalobě proti rozhodnutí o převedení na jiné služební místo, neboť toto rozhodnutí je nutným následkem obsazení původního služebního místa na základě výběrového řízení. V tomto ohledu odkazuje také na rozsudek NSS č. j. 8 Ads 301/2018-45, podle kterého je systemizace a změna organizační struktury podle § 17 a § 19 zákona o státní službě závazným podkladem pro rozhodnutí ve věcech služby, který soud přezkoumá v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. v žalobě proti rozhodnutí o odvolání ze služebního místa. Stěžovatel odkazuje také na argument NSS z tohoto rozsudku, podle kterého není přípustné, aby se stěžovatel nikdy nemohl domoci ochrany proti případné nezákonné systemizaci služebních míst. 9. Stěžovatel dále nepovažuje za přiléhavou paralelu mezi obsazením služebního místa a výběrem zaměstnanců zaměstnavatelem, protože zákon o státní službě je předpisem veřejnoprávním a důvodem jeho přijetí bylo právě odpoutání této materie od pracovního práva, které bylo vnímáno tak, že neposkytuje garanci proti svévoli nadřízených a proti politizaci státní služby. Argument, že státního zaměstnance nelze nutit, aby spolupracoval s někým, s kým spolupracovat nechce, podle stěžovatele odporuje zbytku zákona o státní službě. Správní soudy svou dosavadní rozhodovací praxí podle stěžovatele nechávají velký prostor pro politizaci, svévoli či klientelismus. 10. Stěžovatel poté přináší další námitky, které formuluje jako alternativní, tj. pro případ, že by Ústavní soud neshledal důvodné shora uvedené námitky. Zmiňuje mnohá formální pochybení služebního orgánu, která podle něj nasvědčují zneužití práva, a také navrhuje nový výklad přechodných ustanovení zákona o státní službě. Tento výklad by vedl k tomu, že pokud by stávající představený (tj. představený před účinností zákona o státní službě) uspěl již v prvním kole výběrového řízení, je na svém služebním místě potvrzen a druhé kolo už se ani nekoná. Takový výklad podle stěžovatele představuje jediný možný, který je v souladu s čl. 21 odst. 4 Listiny. 11. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným rozsudkem NSS byla porušena jeho základní práva podle čl. 3, čl. 21 odst. 4 a čl. 36 Li